V obleku oděný pianista dokresluje atmosféru luxusní restaurace. Číšníci beze slov kmitají a hostům přináší sněhově bílé talíře, na nichž jsou drobné porce jídel. Nemají ani ponětí, že jedním ze zákazníků je obávaný kontrolor z Michelinského průvodce!
Řízek s bramborem byste si asi objednali těžko. V restauracích se podávají totiž úplně jiné speciality a nacpání břicha je nezapomenutelným gastrozážitkem.
Svérázný marketing
Když se v roce 1900 koná Světová výstava v Paříži, bratři André (1853–1931) a Édouard (1859–1940) Michelinovi sestaví šikovného průvodce. Jde o reklamní tah, kdo si koupí jejich pneumatiky, obdrží brožurku s cennými informacemi.
Řidiči i cyklisté se v ní dočtou, kde je jaký mechanik, lékař či co si nenechat ve městech Francie ujít. Tehdy vytisknou 35 tisíc exemplářů a v tradici pokračují. Průvodce rozšiřují i na Alžírsko s Tuniskem. Náklady tehdy atakují stotisícovou hranici.
Jenže po první světové válce přichází vystřízlivění. Lidé brožuru neberou vážně. „Ten buran si s tím podpíral stůl,“ soptí André Michelin po návštěvě jednoho ze servisů.
A tak začnou vybírat peníze, zároveň upozorňují na restaurace, kde se mohou řidiči slušně najíst. Za tímto účelem najímají několik inspektorů. V roce 1926 dokonce vzniká systém hvězd, restaurace mohou získat nejvíce tři, což značí ojedinělý gurmánský zážitek.
Francie, ráj mlsných jazýčků
Průvodce výrobce pneumatik si dává pauzu během druhé světové války. Na druhou stranu ale zmapování využívají Spojenci. Ti firmu poprosí, zda by brožuru z roku 1939 nemohli přetisknout pro vojenské využití.
Když krvavá vřava končí, svět křižují kontroloři, kteří testují restaurace. Veškeré výdaje hradí Michelin a inspektoři nesmí své zaměstnání prozradit ani svým nejbližším.
„Osamělý život a nedostatečně ohodnocená dřina,“ popíše práci bývalý kontrolor Pascal Rémy. Ten ve své knize popisuje celý systém.
Inspektoři píší hlášení, která jsou na základně každoročních setkáních vyhodnocena a následně se rozhodne, zda bude udělena hvězda.
A když už je řeč o oceněních, nejvíce tříhvězdičkových restaurací najdeme ve Francii, jejich počet se zastaví na rovných 31! O deset méně jich můžete navštívit v Japonsku, kterému patří druhá příčka.
Není kavárna jako kavárna
Jenže honba za kýženým titulem může přinést i smrt. Klidné vody rozčeří v únoru 2003 francouzský šéfkuchař Bernard Loiseau (1951–2003). Obává se totiž, že by jeho restaurace mohla ztratit michelinskou hvězdu, a tak raději spáchá sebevraždu.
Opačný problém řeší španělský kolega Julio Biosca, jehož menu michelinští kontroloři vychválí. Sám má ale pocit, že titul si vyslouží pokrmy, které potlačují jeho kreativitu, a tak požádá o odebrání hvězd.
Velké překvapení zavládne ve francouzském městě Bourges, tamní kavárna se v roce 2017 dostává do prestižního průvodce. Nakonec se ale zjistí, že ji inspektoři zaměnili za stejnojmenné zařízení v Paříži.
I přes všechny kontroverze jsou hvězdy znakem prestiže a kvality. Společnost zavádí také kategorii Bib Gourmand, v níž oceňuje výjimečně dobré restaurace za mírné ceny.
