Krásný mladík proběhne cílem. Vypracované tělo se leskne potem a svaly na něm jenom hrají.

Sotva dorazí, dav začne šílet a svého hrdinu div neumačká. Prvenství ve starořeckých olympijských hrách se pro atlety stává obrovským ternem.

Kromě oslavných ód, ve kterých „do daleka září sláva… kde bojuje rychlost a síla spojená s odvahou,“ jak zpívá řecký básník Pindaros (522–446 př. n. l.), výhra znamená i materiální výhody.

Náleží jim právo stravovat se z obecních prostředků a nechat si postavit sochu. Ačkoli si kromě věnce a slávy neodnášejí žádné věcné ceny, svůj věhlas umí dobře zpeněžit. Mnozí z nich se až do smrti nechávají živit od státu.

„Snad proto nosí atleti tak vysoko nos, že vydělávají víc než kdokoli jiný. A přece každý vidí, že všichni vězí po uši v dluzích,“ rozčiluje se antický lékař Galén (129–200/216), jak si sportovci žijí na vysoké noze. Ovšem najdou se mezi nimi i takoví, kteří se nebojí jít do války…

I ve sportu jde o prachy

Na starověkých hrách se také podplácí. Když ale všechno praskne, provinilcům to spočítají. Podle Pausania „první takový trest uložili roku 388 př. n. l.

na 98. hrách, když Eupólos z Thessalie podplatil zápasníky Agétora z Arkadie, Prytania z Kyziku a s nimi Formióna z Halikarnassu, vítěze předcházejících her.“ Hříšníci museli postavit šest soch bohu Diovi. I na starověké olympiádě se zkrátka točí velké peníze.

Šikovný přivýdělek

Podobné sportovní hry se později, v dobách římského císařství (od roku 27 př. n. l.), rozšířily i do Asie a Egypta. Co organizátorům chybělo na tradici, to se snažili dohnat na slavných jménech zúčastněných sportovců. Největší zájem proto měli o olympioniky.

Ti si mohli snadno přivydělat, protože když je chtěli přilákat, platili jim nejenom cestovní výdaje, ale i startovné, také vítězové získávali vysoké odměny. V Afrodísiadě (dnešní Turecko) ve 2. století n. l.

dostali za první místo v běhu 1250 drachem (za drachmu si tehdy mohli koupit ovci).