Dívka procitne ze spánku zbrocená potem. Z hlavy jí nejde obrázek obrovské lodi, na níž zoufale křičí o pomoc stovky lidí. Byla to jen noční můra? Mnohem spíš šlo o realistické vidění.

Tu noc se totiž na své první plavbě potopila přepychová loď společnosti White Star Line. Zachytíme někdy ve snu prožitky jiných osob?

Sny představují velkou hádanku. Nikdo si není jistý, proč se nám vlastně zdají. Už od nepaměti však lidé věřili, že ve spánku můžeme uzřít budoucnost. Je však možné ve snu spatřit také to, co se odehrává v přítomnosti daleko od spící osoby?

Některé příběhy spojené s potopením Titaniku to naznačují. Několik lidí se totiž údajně o neštěstí dozvědělo dřív, než se v novinách objevily první palcové titulky.

Jsou snad vybraní jedinci schopni ve změněném stavu vědomí vnímat dění, k němuž dochází celé kilometry od nich?

Hrůzyplný křik

„Babičko, babičko, vzbuď se,“ burcuje čtrnáctiletá Angličanka C. Hughes ze spaní starou ženu. „Co se děje, zlatíčko?“ starostlivě se babička ptá své vnučky. Dívka se celá třese. „Zdál se mi strašlivý sen,“ padne staré paní do náruče.

Děvče babičce přerývaně líčí, jak se ve snu procházela v parku, když náhle uviděla obrovskou loď. Ta se povážlivě naklonila a všichni lidé na její palubě začali ječet hrůzou. „Ššš, byla to jen noční můra,“ uklidňuje dívku její babička.

Vnučka si jde opět lehnout, jenže její zlý sen se opakuje. Proč ji právě tuto noc nedají noční můry pokoj? To se brzy dozví.

Je patnáctého dubna 1912 a dívčin strýc Leonard Hodgkinson (1866 – 1912), jeden z pěti strojních inženýrů na palubě Titaniku, nalezl s dalšími asi patnácti sty lidmi smrt v moři. Vnímala snad dívka telepaticky strach svého příbuzného?

Píseň tonoucích

Reverend metodistické církve Charles Morgan (†1931) dává patnáctého dubna 1912 na ranní bohoslužbě v kanadském městečku Rosedale pokyn ke zpěvu žalmu. Celý kostel svorně zpívá:

„Slyš nás, otče, když se k Tobě modlíme, za ty, kterýmž hrozí zkáza na moři.“ Proč pastor rosedalského metodistického sboru vybral právě tuto píseň? V noci předtím totiž prý Morgan neustále slyší zvuk valící se vody, strašlivý křik tonoucích a zpěv onoho žalmu.

Svůj znepokojivý sen zařadí do svého kázání. V té chvíli ještě nikdo ze sboru netuší, že právě té noci došlo k jednomu z nejhorších neštěstí v námořní dopravě.

Nemají ani ponětí o tom, že po srážce s ledovcem kazatel na Titaniku vyzval pasažéry, aby zazpívali přesně ten žalm, jenž zaslechl Charles Morgan ve snu.

Opravdu mohl pastor z Rosedalu ve spánku zachytit to, co ve svých posledních okamžicích prožívali lidé na potápějícím se parníku?