„Dáme si do bytu židli…“: Rovné opěradlo vynalezli Řekové

„Dáme si do bytu, dáme si vázu, do vázy kytici, pod vázu stůl, ke stolu židli, kdo židli má, bydlí…,“ zní text písně, kterou v 60. let 20. století zpívá Yvetta Simonová s Milanem Chladilem. Dobový šlágr opěvuje kus nábytku, bez kterého se neobejdeme.

Židle je známa od starověku. Je symbolem autority, důstojnosti a státnosti. K jejímu opravdovému zlidovění ale dochází až na konci 16. století.

Výbava Egypťanů na pouť do říše zemřelých je kolem roku 1500 př. n. l. bohatá. Obsahuje i nábytek. Díky tomu si můžeme vytvořit přesnou představu o jeho podobě. Egyptské domácnosti měly židle, křesla, pevné a sklápěcí stoličky.

Egyptská kultura také určuje základní tvary nábytku. Řemeslníci již tehdy zdobili dřevěný nábytek řezbou, intarzií, nebo zlacením. Nohy křesel měly tvar lvích pracek nebo kopyt turu.

Vyráběli i speciální nábytek určený pro sakrální prostory a náboženské obřady.

Variace panovnického křesla mohou mít různé podoby.

Panovnický trůn

Etruskové mistrovsky ovládají umění výroby nábytku už někdy v roce 800 př. n. l . Používají především dřevo, ale dochovalo se i několik kusů nábytku odlitého z bronzu. Kvůli pohodlí umisťovali na sedací plochy látkové přehozy a polštáře.

Zhotovovali i kamenný nábytek, s nímž pohřbívali mrtvé. Jednoduchý etruský dřevěný panovnický trůn bez zlacení a výraznějšího zdobení je symbolem autority panovníka.

Strohá rovná opěradla - taková je i dnes inspirace starým Řeckem. — Strohá rovná opěradla – taková je i dnes inspirace starým Řeckem.

Stolička spojená kloubem

Židle s rovným opěradlem je řeckým vynálezem a existuje už kolem roku 500 př. n. l.. Řekové užívali i skládací stoličku uprostřed spojenou kloubem. Univerzální byla čtyřnohá sedačka diphros, praktická a využitelná všude:

v domácnosti, při práci řemeslníků, ve školách. Oblíbené byly židle klimos s prohnutým opěradlem, které poskytovaly větší pohodlí a kvůli větší stabilitě měly prohnuté nohy. V domech sloužily k sezení křesla, židle, stoličky a lavice. Řecká divadla měla kamenná sedátka.

Jednoduché tvary většinou vycházejí z antiky.

Katedra a škamna

Římané používali kolem roku 300 n. l. křesla solium. Vysoké křeslo katedra sloužilo učitelům ve školách, i běžně v domácnostech. Při práci se užívala sedátka scamnum, vyrobená z desky, v níž byly čepy upevněny čtyři nohy.

Na sedátka a křesla se pokládaly polštáře. Často se využívaly lavice subselium, na kterých sedávali občané. Nejvyšší poctou bylo křeslo s poduškou bohatě zdobené slonovinou. Křeslo sella curulis (kurulské křeslo) mohli používat jenom nejvyšší úředníci. Lázně i koloseum byly vybaveny kamennými sedátky.

Než židle zdomácní, trvá to dost dlouhou dobu.

Ve znamení jednoduchosti

Strohé a přísné zásady gotiky se promítají i do podoby sedacího nábytku. Židle měly velmi jednoduchou konstrukci, nejčastěji rámovou. Zdobené byly velice úsporně, pouze drobnými rosetami, plisé a arkádami.

Jejich výroba byla drahá, proto se vyskytovaly jenom zřídka. Renesance v 16. století zdůrazňuje osobnost člověka, snaží se mu proto vytvořit i co největší životní pohodlí. V Itálii, kolébce tohoto stylu, již existují mistři ve výrobě nábytku.

Při svých poutích Evropou za prací šířili toto umění i do ostatních zemí. Uměli vyrobit několik druhů židlí: vyřezávané židle sgabello, lavice s úložným prostorem cassapanka, nůžkové sesle i křesla s půlkruhovým opěradlem da parata).