Pouhý měsíc trvá dnes již téměř zapomenutá válka mezi Čínou a Indií. Přitom se tento konflikt, odehrávající se na podzim roku 1962, může pochlubit jedním „nej“: byl veden v nejvyšší nadmořské výšce v dějinách.

Za vypuknutím sporu stojí dlouhá řada okolností. Jeho počátky ale můžeme vysledovat v roce 1914, kdy je mezi Indií a Tibetem stanovena hraniční McMahonova linie. Čínská vláda odmítne smlouvu o vymezení hranic podepsat, a proto dělicí linie zůstává minimálně na čínské straně spornou záležitostí.

Sporným bodem je Tibet První problémy nastávají v roce 1950, kdy Číňané anektují Tibet. Indie, která s Tibetem vždy udržovala dobré vztahy, vyšle směrem k Číně ostré diplomatické nóty, nakonec se ale musí v rámci zachování dobrých vztahů s asijským gigantem s novou situací smířit.

Na McMahonově linii to však začíná vřít díky tomu, jak se území Číny rozrostlo až ke hranicím Indie. Čínský premiér Čou En-laj (1898–1976) sice na schůzce s indickým velvyslancem McMahonovu linii jako hranici mezi Čínou a Indií přijímá, respektovat tento závazek ale Číňané nebudou.

Od poloviny padesátých let probíhají na linii menší půtky, zatím však končí stejně rychle, jako začaly. Oba státy se pak donekonečna navzájem obviňují z překračování hraniční linie.

Kamení nahradí kulky V roce 1959 Indové přilijí olej do ohně vzájemných svárů, když po protičínském Tibetském národním povstání poskytnou azyl tibetskému nejvyššímu duchovnímu vůdci dalajlámovi. Kamení, které dosud po sobě Indové a Číňané na hranicích házeli, nahradí na konci srpna 1959 kulky.

Ozbrojené střety jsou čím dál častější, ztráty na životech větší a vyjednávání o hranicích nikam nevedou. Dne 20. října 1962 vstupují čínská vojska do sporné vysokohorské oblasti Aksai Čin a do Anunáčalpradéše.

Nadcházející válka bude vedena v extrémních podmínkách, na svazích i hřebenech Himálaje ve výškách dosahujících i pěti tisíc metrů a v těžce dostupném terénu, kam se dostanou jen malé skupinky mužů. Čína se proto soustředí na dokonalé logistické zajištění svých vojáků, zásobuje je teplým oblečením a dalším vybavením pro přežití v horách.

Mimoto volí lehké a mobilní zbraně, především minomety a lehké kulomety, shání prověřené tibetské průvodce a narychlo staví horské silnice. Za to indická armáda je na podobný střet naprosto nepřipravená.

Podstata problému zůstává nevyřešena Čínský přepad je rychlý a efektivní. Dobře vybavené jednotky, připomínající podle indických vojáků „hejna lesních mravenců“, postupují rychle na jih za McMahonovu linii.

Indové se vzpamatují až po týdnu bojů a jednotky domobrany zatlačují část čínských vojsk severně. Indický ministerský předseda Džaváharlál Nehrú (1889–1964) odmítá mírový návrh, podle kterého by se měl vzdát 20 kilometrů širokého pásma území a ztratit tím opěrné body.

Místo toho se obrací na USA, které přislíbí vojenskou pomoc. Na začátku listopadu začnou v Indii přistávat americké jednotky, Nehrú je ale rozsahem pomoci zklamán, očekával totiž podporu mnohem větší.

Nakonec jsou to Číňané, kteří 21. listopadu 1962 zastaví palbu a deklarují své vítězství. Na indické straně padly asi 3000 vojáků, Čína ztratila jen 722 mužů za své osmdesátitisícové armády. Mírová jednání stanoví nové hranice a Číňané de facto získají kontrolu nad Aksai Činem.

Podstatu problému ale dohoda nevyřeší. Ten tak čas od času vyplouvá opět na povrch a dodnes brání rozvoji indicko-čínských vztahů.