Snahy obnovit životní funkce sahají hluboko do minulosti. Objevují se i v legendách. Už bohyně Isis manžela Osirida oživovala tak, že mu dýchala do úst. A křesťanský bůh oživil Adama tím, že mu „vdechl v chřípí dech života.

“ Lidé to s oživováním zkouší také. Ve středověku dokonce i bičováním.

Od poloviny 16. století se používá dmychací měch, ale špatným postupem a malou znalostí anatomie často víc škodí, než pomáhá. Přesto se používá až do roku 1829, kdy francouzský chirurg Jean-Jacques-Joseph Leroy d’Etiolles (1798-1860) poukáže na barotrauma – smrtelné poškození plic způsobené přefouknutím.

Z poloviny 18. století se dochovaly také zprávy o postupu, při kterém je do zvířecího měchýře vydechován tabákový kouř a odtud je pak vyfukován do konečníku oběti.

Z úst do úst a masírovat

Na lepší časy se začíná blýskat v roce 1858, kdy londýnský lékař dr. Henry Robert Silvester (1829-1908) publikuje metodu umělého dýchání. Postupně ji zdokonalují další lékaři a do optimální podoby ji v roce 1957 dotahují James Elam (1918–1995) a rakouský lékař českého původu Peter Safar (1924–2003). Ten v roce 1961 vytváří ucelenou metodu resuscitace, kde vedle umělého dýchání hraje důležitou roli zajištění krevního oběhu, tedy masáž srdce. Její význam se postupně ukazuje pro úspěšnou resuscitaci klíčový a v současnosti je považována za důležitější než samotné umělé dýchání.

Protože, k čemu je tělu okysličená krev, když se nedostane tam kam má, tedy do mozku. Nebo se tam nedostane včas. Čtyři až pět minut po zástavě krevního oběhu totiž začínají odumírat mozkové buňky a i když se ho později podaří obnovit, vyšší mozkové funkce bývají poškozené.

Proto také lékaři dříve po dvaceti minutách oživovací pokusy vzdávali. Ani dnes nebývá doba delší než 45 minut a její prodloužení je plně na rozhodnutí lékaře. Dnes je tu však nový prvek, který dobu, po kterou je člověka možno na cestě ke smrti otočit a vrátit, značně prodlužuje.

Tím je chlad. Zatím totiž byla řeč o zástavě a resuscitaci při běžné teplotě.

80 minut pod ledem

Před 20 lety by se většina lidí oživená po 20 minutách vrátila jako živá, ale prázdná schránka. Dnes už to neplatí. Lékaři jsou schopní za vhodných podmínek vrátit bez poškození mozku k životu i ty, kteří už na cestě do záhrobí strávili několik hodin.

Pomáhá jim zima. Chlazení organismu a zejména mozku. Lékařské knihy zmiňují případ švédské radioložky Ann Bågenholmové (*1970), kterou v roce 1999 nehoda při lyžování uvěznila v potoce pod vrstvou ledu.

Podařilo se jí sice najít vzduchovou kapsu a téměř 40 minut zůstat při vědomí, poté však dochází k zástavě. Než se ji záchranářům podaří vyprostit, zůstává v ledové vodě 80 minut. Nedýchá, její srdce netluče a tělesná teplota klesla na 13,7 °C.

Paradoxně právě extrémní podchlazení jí zachrání život. Přivést ji zpět mezi živé trvá početnému lékařskému týmu téměř devět hodin, přičemž první tři, zůstává její srdce nehybné. Dr. Mads Gilbert Fredrik (*1947) si však uvědomuje, že nízká teplota její mozek chrání a tak resuscitace pokračuje.

O další hodinu později se rovná čára na monitoru EKG poprvé pohne. O deset dnů později se Anna probudí. Až na menší následky poranění nervů je v pořádku.

Nejlepší záchranář je děda Mráz

Pro mozek je totiž rozhodující přísun kyslíku, a pokud se zastaví, je jeho poškození otázkou několika desítek vteřin. Jakmile totiž kyslík dojde, mozek nastartuje pokus o záchranu formou poměrně destruktivního „nátlakového“ procesu. V jeho průběhu nakonec mimo jiné dochází k otoku mozku, který vzniká vinou dilatace mozkových arteriol, jako následku snahy zásobovat mozek větším množstvím méně okysličené krve. A právě chlad je nejlepší obranou.

S každým stupněm, o který je mozek ochlazen, totiž klesá spotřeba kyslíku o 5 až 7 procent. „Zní to neuvěřitelně, ale za určitých podmínek se může při ochlazení přísun kyslíku zcela zastavit, aniž by to mozek poškodilo,“ prozrazuje dr. Neal Mitchell. Této podivuhodné skutečnosti se dnes využívá při revolučních operacích mozku nebo srdce, kdy je pacient před zákrokem uvedou do stavu umělé smrti a jeho tělo ochlazeno na 17°C. I tato technika má samozřejmě svá omezení.

Hluboké podchlazení může například trvat maximálně 60 minut, poté hrozí odumírání mozkových buněk. Poměrně obtížnou procedurou je také opětovné zahřívání a probouzení těla.