Historikové dnes uvádějí řadu příčin zániku starověkého římského impéria. Vpád Barbarů a jejich převzetí moci v roce 476 je jenom ránou z milosti pro slavnou říši, která se ekonomicky rozpadla už dávno předtím… A největším žroutem peněz se stává armáda.
Připojování stále nových a nových území k říši se ukazuje jako ekonomický problém už ve 2. století př. n. l. Když v roce 130 př. n. l.
dochází k dobytí Pergamského království (na území Malé Asie), výdaje státního rozpočtu se rázem zvyšují ze 100 miliónů sesterciů dokonce na dvojnásobek. Každé další získané území znamená jen výlohy navíc.
Někteří Římané si dobře uvědomují, že financování obrovské armády je důvodem, proč musejí platit vyšší daně.
„Hlavní příčinou, pro kterou civilní obyvatelstvo nepodporovalo armádu a nehrnulo se do jejích řad, bylo masivní finanční břemeno, doléhající na ně kvůli vojenským výdajům – gigantické zdanění,“ píše britský historik Michael Grant (1914–2004).
Chudší vrstvy obyvatel to vnímají nejcitelněji. Proto se právě v jejich řadách rodí největší nepřátelé státu.
„Neustálé války a přečerpání namáhané imperiální pokladny, a utlačující daně a inflace rozšiřovala propast mezi bohatými a chudými,“ vysvětluje současný americký publicista Evan Andrews. Ovšem ani bohatým se rostoucí daně nelíbí. Někteří z nich dokonce utíkají z města na venkov před berními úředníky.
Na prémie se nesahá!
Velice opatrně se na toto úskalí daňové politiky snaží upozornit i někteří úředníci.
Například neznámý autor Záležitostí válečných (De Rebus Bellicis, anonymní dílo sepsané zřejmě někdy mezi lety 337–476 v memorandu pro císařskou kancelář mluví o tom, že je potřeba „redukovat rozsáhlé a nepřehledné armádní výdaje, které celý daňový systém uvrhly do potíží“.
Autor zápisků nejenom upozorňuje na problémy, ale snaží se také nabídnout jejich řešení. Například doporučuje snížit prémie pravidelně vyplácené civilním úředníkům a vojsku, protože právě je považuje za jednu z příčin úpadku.
„Potíž spočívala v tom, že jejich zrušení by se rovnalo politické sebevraždě,“ dodává Grant. Stejně utopický je i nápad zkrátit vojenskou službu, které pisatel Záležitostí válečných také nabízí jako možné řešení.
Sice by se ušetřilo za žold u déle sloužících vojáků, ale zase není dostatek nových rekrutů.
Znehodnotí měnu
Tím, kdo se musí jako první vážně zabývat otázkou, jak obrovskou říši ekonomicky udržet, je Augustus (63 př. n. l.–14 n. l.). Výdaje na armádu, úředníky a státní zaměstnance totiž neustále prudce rostou.
Císaři Neronovi (37–68) pak nezbývá než znehodnotit peníze snížením množství zlata a stříbra a zmenšením mince.
„Hrdá římská měna bohužel v průběhu staletí ztrácela stále znatelněji na hodnotě,“ uvádí současný britský autor Philip Matyszak. Neronova opatření ale přeci jen trochu pomohou, ovšem ne na dlouho.
„Když došlo k zastavení expanze ve 2. století, dodávky otroků do Říma a dalších válečných pokladů začaly vysychat,“ upozorňuje Evans. Přitom římská ekonomika je do velké míry závislá právě na otrocích a jejich práci.
Stříbro nahrazují mědí
Důsledkem neutěšené finanční situace je, že například starší mince se už kolem roku 200 mění s přirážkou. V Římě se smí platit jen mincemi vyraženými v císařských mincovnách. Kdo má jiné peníze, musí si je po příchodu do města vyměnit ve směnárně.
Muž, přijíždějící ze severu Itálie, přistoupí ke směnárníkovi. Jeho „kancelář“ tvoří lavice zvaná banca, podle níž později dostanou svůj název také finanční ústavy. „Ukažte mi svoje mince,“ pobídne směnárník zákazníka.
Jeho úkolem je zjistit, jestli donesené mince nejsou zhotovené z mědi s tenkou vrstvou stříbra na povrchu. Dává mince na váhu a spokojeně pokyvuje hlavou. Díky rozdílu v hmotnosti obou kovů pozná, zda nejsou mince padělané. Pro tentokrát může být spokojený…
S problémem si neví rady
V letech 235–284 dochází k velké inflaci (růst cen zboží). Země je velmi nestabilní, na trůně se během zhruba 50 let vystřídá hned 27 císařů. Jakým způsobem se pokoušejí čelit situaci?
Třeba císař Lucius Domitius Aurelianus (asi 214–275) nařídí místo mouky dávat jako sociální podporu chleba. Z veřejných prostředků pak platí vepřové, sůl a víno.
S problémem se potýká i jeho následovník Marcus Aurelius Probus (232–282), ovšem rady si s ním neví.
Podle spisu Historia Augusta (kompilace děl šesti anonymních autorů zachycující římské dějiny v letech 117–284) si Probus stýská, jaké by to bylo báječné, kdyby vojsko, hlavní „žrout“ peněz, jednou provždy zmizelo:
„Obyvatelé provincií by nadále neodváděli proviant, žádné vojsko by nebylo třeba živit ze štědrých veřejných dotací…vladař by nebyl nucen k výdajům, ani pozemkoví vlastníci k odvádění daní!“
