Přísná je královna Viktorie v tvorbě účesů. „U dvora se můžete objevit jenom se staženými vlasy,“ vzkáže královna Viktorie lady Shaftesburyové. Lady se inspiruje účesem princezny z Walesu, která jednoho dne přijde s vlasy ostříhanými do čela. Konzervativní Viktorie ale něco takového nepřipouští.
Zahanbit se britská královna Viktorie (1819–1901) nenechá ani v oblasti literatury. Sama píše poezii a publikuje hned dvě její sbírky. V roce 1868 jí vychází „Listy našeho deníku života na Vysočině“.
Uplyne šest let, když se roku 1874 dočkají čtenáři pokračování sbírky pod názvem „Další listy z našeho deníku života na Vysočině“. „Je lepší milovat a ztratit, než nikdy nemilovat,“ prohlašuje anglický básník Alfréd Tennyson (1809–1892).
Jeho verše si Viktorie oblíbí natolik, že ho v roce 1862 přijme a udělí mu titul dvorního básníka. Později v roce 1884 Tennysona dokonce jako vůbec prvního básníka v britské historii povýší do šlechtického stavu.
Má slabost pro Němce
V roce 1841 zve Viktorie na svůj dvůr německého malíře Franze Xavera Winterhaltera (1805–1873).
Winterhalter se proslaví hlavně svými portréty na francouzském císařském dvoře za vlády Napoleona III. Prakticky není po celé Evropě panovnický rod, kterému by nezhotovil portrét.
Britská královna si ho oblíbí natolik, že jí umělec vytvoří na 120 portrétů rodiny. Nadchne ji i tvorba dalšího Němce Hermana Herzoga (1831–1932). Obdivuje jeho realistické obrazy dýchající dynamickou atmosférou.
Pravidla nikdo neporuší
V módě se řídí pravidly, které zná z doby svého mládí, a nikdo se nesmí odvážit je porušit. Puritánský styl nedovoluje téměř nic. Královna postrádá pro módu cit a často volí veliké čepce a krinolíny, v nichž vypadá spíše jako selka než jako panovnice.
Lekci v módě jí uštědří dokonce i francouzská císařovna Evženie (1826–1920). Když Viktorie přijede navštívit Paříž, císařovna jí velkoryse daruje své toalety. Královnu zvyklou na prostý styl oblékání tím dojme.
Později měla ovšem s oblékáním zřejmě problémy. Měřila jenom 150 centimetrů a měla sklony k tloušťce, které se projevily hlavně v pozdějším věku, kdy měla objem pasu 127 centimetrů, o čemž svědčí dochované spodní kalhotky s cudnými nohavičkami.
Zlatá éra podnikavých měšťanů
Svoji zlatou éru zažívá hlavně střední třída, která se nejlépe umí přizpůsobit změnám, jež nastartovala průmyslová revoluce. „Mnoho významných příslušníků buržoazie, kteří tehdy tvořili novou průmyslovou oligarchii, pocházelo z nekonformních rodin.
Puritánskou přísnost si zachovali i ti, kteří už nebyli věřícími puritány a spojení mravní disciplíny s obchodním úspěchem nebyla náhoda,“ objasňuje současný francouzský historik André Maurois.Díky ní se lidé stěhují do měst.
Prvních třicet let 19. století zažívá Londýn boom, počet jeho obyvatel se zvyšuje z pouhých 865 tisíc na celých 1,5 milionu, tedy téměř na dvojnásobek.
Doprava roste do takových rozměrů, že v polovině století navrhuje Charles Pearson (1793–1862) přesunout část londýnské dopravy pod zem. V centru už zůstává spíše chudina, střední třída se stěhuje do nových čtvrtí za město. Nastává také obrovská populační exploze.
Říše o rozloze pětiny zeměkoule
Vláda sází na politiku izolace, která přináší zemi nezávislost. Britové se nepletou do evropských konfliktů, a dokonce z nich těží. Po sedmileté válce se v letech 1756–1763 se Velká Británie mění v námořní velmoc.
Během Viktoriiny vlády se rozšiřuje její impérium. Kolonie přinášejí nejenom suroviny a trhy pro anglické výrobky, ale také spoustu pracovních příležitostí jak v obchodě, tak i ve státní správě. Nejdůležitější postavení má mezi koloniemi Indie.
Právě odsud putují lodě s nákladem bavlny, čaje, koření. Anglie zde nachází odbyt svých výrobků, což blokuje rozvoj místního indického průmyslu.
Krátce po Viktoriině smrti, v roce 1904 tvoří britské obchodní loďstvo celkem 35 tisíc lodí a pod její správu patří 20 % povrchu celé zeměkoule.
