„Odpros! Odpros! Slyšíš, ty drzý spratku?“ křičí žena na dítě. Vymáhá si na něm, aby potupně žadonilo o zastavení trestu. Dítě ale jenom sveřepě mlčí a matku probodává nenávistným pohledem. Následují další rány, po nichž nebohá dcerka zůstane ležet na studené podlaze.
Už aby byla z domu – to si přejí obě.
Takové je dětství jedné z nejnadanějších českých spisovatelek, Boženy Němcové, rozené Novotné a po sezdání rodičů Panklové. „Barunka (její rodné křestní jméno – pozn. red.) cítila dobře ten matčin chlad ve svém dětském srdci a splácela jej bezděčně tvrdošíjným vzdorem.
Vzpírala se krutému ponižování, neodprošovala a neděkovala za trest, byť jí matka sebevíc bila,“ popisuje jedovatý vztah mezi Boženou a její matkou literární kritik a spisovatel Václav Tille (1867–1937). O to vřelejší vztah má dívka ke svému otci Johannu Panklovi (1794–1850).
Láska a fantazie
Navzdory neshodám s matkou Božena v pozdějších letech vzpomíná na své dětství v dobrém. Svůj díl na tom má i její babička, Marie Magdalena Novotná (asi 1770–1841), která s rodinou Panklových nějaký čas bydlela a velmi pravděpodobně se stala inspirací pro pozdější slavnou literární postavu.
„Jak jsem vyrostla, tak jsem vyrostla! Prozřetelnost boží se o mne postarala, nadala mne srdcem zdravým, v němž vře láska k člověčenstvu, kusem fantazie, a pak mne prohnala školou všelikého utrpení. Tak jsem se stala tou, kterou jsem,“ popíše své dospívání budoucí literátka.
Odporný nápadník?
Z domu odejde až po svatbě s Josefem Němcem (1805–1879), toho času rescipientem finanční stráže. Boženě se ale do svatby s o 15 let starším mužem nechtělo, neboť už když přišel na první námluvy, hovořil s ní jako s malým dítětem.
„Cítila k němu odpor a nechtělo se jí ani uvěřiti, že se má pojednou stát nevěstou,“ píše Tille. Němec s matkou jsou ale urputní a nic nezmění ani prosby a výhrady Boženy nebo jejího otce. Svatba proběhne 12.
září 1837. „To je ale mužský. Ještě, že se té chudinky ujal,“ říkají si lidé, když poukazují na fakt, že si Němec vlastně vzal dívku bez věna, čímž jí společensky pomohl. Navíc je to navzdory svému jménu vlastenec, což je jedna z mála vlastností, které na něm jeho mladé choti imponují.
Jinak je jejich manželství spíše nešťastné, a to přesto, že spolu zplodí čtyři děti.
Realitu neskousne
„V osmi dnech svého manželství plakala jsem první slzy – hořké to slzy!… Zbyla mi jediná vášeň – láska k mým dětem, a pro tu trpěla jsem výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se otroctví,“ píše Němcová své sestře o marnosti svého manželství.
„Kdybych byla svobodná, anebo kdybych neměla dětí, šla bych do Ameriky nebo do Ruska, tam může ženská něčeho dosáhnout a jsou tam dobré služby,“ pokračuje dále. Manželství s despotou není pro ženu s hlavou v oblacích zkrátka to pravé.
Ona touží po romantické lásce, čehož se jí od postaršího a čím dál nevrlejšího manžela nedostává. Vrhá se proto do náruče milenců. I ti ji ale vždy po chvíli omrzí. „Měla jsem ctitele nejednoho, jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozumem, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila… Všickni měli své slabosti, nimbus spadl a byli to obyčejní muži.“
Neumí šetřit
Manželství Němcových je na rozpadnutí prakticky od začátku, pohromadě ho drží jen děti. Rozdílné názory na jejich výchovu ale nakonec přispějí k jeho ještě většímu rozklížení. V roce 1861 Němcová před manželem uteče do Litomyšle, kde má alespoň čas se věnovat psaní.
Dostihnou jí ale finanční problémy, kvůli kterým se na sklonku života vrátí k manželovi do Prahy. „Němcová – ač údajně dobrá kuchařka – nebyla dobrou hospodyní. Ctnostnou měšťanskou šetrnost si nikdy neosvojila,“ píše současná česká historička Milena Lenderová. Autorka stěžejních děl české literatury tak žije od výplaty k výplatě, nebo spíše od honoráře k honoráři.
V obklopení přátel
Tou dobou už je Němcová vážně nemocná, kvůli čemuž stagnuje i její jindy plodná tvůrčí činnost. Rozbujela se u ní rakovina a přidala se k ní i tuberkulóza, tedy stejná nemoc, která jí v roce 1853 sebrala syna Hynka. Poslední dny života ji navštěvují stáří známí, kolegové, mezi nimi například známá filantropka Marie Riegrová-Palacká (1833–1891) či básník Karel Jaromír Erben (1811–1870). Ačkoli jim vypráví i o svých plánech do budoucna, ví, že je již nikdy nestihne prožít.
Němcová umírá 21. ledna 1861, oficiálně na vodnatelnost.