Kdo má pocit, že sledovat šachy je nuda, nezná Bobbyho Fishera. Soupeře vyvádí z rovnováhy neobvyklými tahy i chováním plným podivných rituálů a vrtochů. A jeho život není o nic nudnější.

Zápas s Borisem Spasským (*1937), který je v době studené války vnímán jako válka Ameriky s Ruskem, sleduje na obrazovkách s napětím celý svět. Televizi si kvůli tomu nechá do oválné pracovny přinést i prezident Nixon (1913-1994).

I když vyhraje, jeho bouřlivý život už tak výtečnou koncovku nemá a dalo by se říci, že partii s osudem Robert James Fischer (1943–2008) nevyhrál.

Zázračné dítě

Šachy se naučí hrát v šesti letech. Sám. Poté, co najde šachovou příručku. Je mu sedm, když ho matka Regina Fisherová (1913–1997) přivede do prestižního Brooklynského šachového klubu, kde svou hrou velmi rychle setře místním borcům shovívavý úsměv z tváře.

Pod ochranná křídla si ho bere předseda Carmine Nigro a Bobby se má možnost učit od těch nejlepších, jako je třeba šachový velmistr Arnold Denker (1914–2005).

Se svým mentorem a přítelem Jackem Collinsem (1912–2001) dokáže hrát šachy i bez šachovnice, pouze tím, že si šachovnici a hru zobrazí v mysli! Výrazně na sebe upozorní v roce 1956.

Nejprve ve Filadelfii zvítězí v juniorském šampionátu a poté, 17. října, sehraje na Rosenwaldově memoriálu v New Yorku s Donaldem Byrnem (1930–1976) hru, která dostane označení partie století a dodnes je považována za jednu z nejkrásnějších partií.

Bobby vítězí nečekaně sebevědomou, pozičně brilantní hrou s řadou nečekaných tahů.

A to je mu 13 let. O rok později obhájí juniorský titul, porazí mladého filipínského mistra Rodolfa Tan Cordosa (1937–2013), vyhraje Otevřené mistrovství USA a v lednu 1958 se jako 14letý stane do té doby nejmladším šampiónem USA.

Paranoidní excentrik

Samozřejmě občas narazí. V roce 1959 ho například ve čtyřech partiích čtyřikrát smete lotyšský mistr Michail Tal (1936–1992). Začíná se také projevovat jeho složitá povaha.

Je to excentrický nedůvěřivý samotář, jehož chování je koktejlem hyperaktivity, neústupnosti, neomalenosti a psychické lability.

Výsledkem jsou hádky s pořadateli, odstupování ze zápasů kvůli banalitám, stupňující se požadavky, různé excesy a provokace. Nerustáler mluví o tom, že ho špehují a při hledání štěnic zničí vybavení řady pokojů.

Vše vyvrcholí v roce 1961, kdy po neúspěchu v turnaji kandidátů prohlásí, že sovětští hráči uzavřeli dohodu o remízách při vzájemných partiích, aby se mohli soustředit na hru proti němu.

„To je pět proti jednomu!“ vzteká se a prohlásí, že končí se šachy. Samozřejmě to neudělá. Odmítá sice účast v prestižních turnajích, cestuje však po světě, hraje simultánní exhibice, pořádá školení a občas se účastní menších turnajů.

Pozornost na sebe opět strhne v roce 1965, když chce hrát Capablancův memoriál v Havaně.

Američané totiž v tu dobu nemohou cestovat na Kubu a Fischer se rozhodne hrát z New Yorku telegraficky.

Ten největší zápas ho však čeká v roce 1972, kdy dostává šanci vyzvat k boji o titul mistra světa Sovětskou hvězdu Borise Spasského, kterého do té doby ještě neporazil.

Zápas století, jak se mu dnes říká, se stává událostí, která dalece přesáhne uzavřený šachový svět.

Nejslavnější bitva studené války

Série 24 partií je v době vrcholící studené války mnohými vnímána jako souboj mezi USA a Sovětským Svazem, jako střet Západu s Východem a sleduje ho celý svět, dokonce i ti, kteří šachy nehrají ani se o ně příliš nezajímají.

Zásluhu na tom má i její dramatický průběh. Zpočátku se totiž zdá, že skončí pro Fishera fiaskem. Nedorazí na zahájení a dostaví se teprve poté, co jsou splněny všechny jeho požadavky.

První partie je rozehrána 11. července. Neklidný Fisher si neustále stěžuje. Na hlučné diváky, na vrčení kamer, které ho ruší v soustředění. Nakonec udělá chybu, přehlédne nastraženou léčku a prohrává. Ke druhé partii vůbec nenastoupí. Trvá na tom, aby bude hrát je v odlehlé rekreační místnosti, kde je ticho.

Sovětská delegace tlačí na kontumační vítězství, to však předseda FIDE Max Euwe (1901–1981) odmítá: „To by neposloužilo to zájmu šachového světa.“ Nakonec situaci zahraní Spasský. „Nechci vyhrát tímto způsobem.

Řekněte mu, že souhlasím.“ Věří si, má dvě hry náskok, a tak souhlasí s novými podmínkami. Třetí partie je však překvapením. Fisherovo nečekané zahájení považují mnozí za sebevraždu. Jenže on zjevně ví co dělá a partii vyhrává.

Čtvrtá končí remízou, v páté opět vítězí Fisher. Je vyrovnáno.

Bitva století šokuje experty

„Šestá partie je rozhodující. Kdo ji vyhraje, vyhraje i celý šampionát,“ tvrdí experti. Fisher, který souhlasí s návratem do hlavní haly, začíná. První tah. Pěšec na c4. Všichni zatají dech. Nezačíná obvyklou sicilskou obranou.

„Veškerá Spasského příprava právě vyletěla komínem,“ konstatují komentátoři.

A pak už jen zmateně kroutí hlavami. Fisherovy tahy jsou zcela nové a nečekané, zdá se že nikdo není schopen rozluštit, co právě dělá. Šokovaný Spasský po 41. tahu vzdává. Končí partie, kterou odborníci ocení jako jednu z nejkrásnějších v historii. Spasský dokonce vstává a svému soupeři tleská.

Další partie už jen potvrzují Fisherovu genialitu. Nikdy nevolí stejné otevření, přichází s novými, často nečekanými variantami a tahy. Spasský po urputné bitvě vyhrává 11 partii. Vykašle se na své pečlivé herní přípravy a pokusí se soupeře přehrát. Marně.

Ve třinácté partii zvyšuje Fisher náskok na tři body. Poté se sice mistr světa vzpamatuje, přebírá herní iniciativu, ale přestože na šachovnici vyvíjí obrovský tlak, předvádí opravdu životní výkony, vyhrát se mu nepodaří.

Pád končí na Islandu

Je na vrcholu. Má titul, po kterém vždy toužil. Je oslavován jako ten, kdo znovu objevil krásu šachů. „Velmistři sledují jak hraje a mají v očích slzy,“ komentuje to jeho přítel Paul Marshall (1928-2012).

Vítězství u něj udělá celebritu větší než jakou tehdy byl nějaký hokejista nebo zpěvák.

Dostává množství nabídek, objevuje se v televizi i na titulních stranách časopisů, od Live po Sports Illustrated. Lidé berou útokem šachové kluby, každý chce hrát. Jenže od té chvíle už to s ním jde jen z kopce.

Jeho duševní stav se zhoršuje, odmítne miliony dolarů, které mohl vydělat, vzdá se titulu a stáhne se do ústraní.

Znovu se vynoří v roce 1992, aby se mohl opět utkat se Spasským. Zápas sehrají v jugoslávských městech Sveti Stefan a Bělehrad, čímž však poruší embargo OSN, jehož součástí jsou i sankce na sportovní události.

V Americe na něj vydají zatykač, který platí po zbytek jeho života a navždy tak zabrání jeho návratu do rodné země.

Krátce žije v Maďarsku, na Filipínách žije s dvaadvacetiletou Justine Ongovou, se kterou má dceru Jinky (*2002), poté žije v Japonsku s Mijoko Wataiovou, předsedkyní Japonské šachové federace.

Ta s ním zůstane i poté, co je v Japonsku zatčen před hrozbou deportace do USA získá v březnu 2005 Islandské občanství. V této zemi také 17. ledna 2008 zemře ve věku nedožitých 65 let.