Německý Norimberk je v roce 1512 slavnostně vyzdoben. Ze všech oken ve městě vlají prapory, zem pokrývají okvětní lístky, lidé mezi sebou vzrušeně debatují.
Tradiční místo říšských sněmů se rozhodl navštívit sám císař Maxmilián I. Politika ovšem není jediným důvodem návštěvy mocného Habsburka. Chce se tu s někým setkat…
Už krátce po svém příjezdu do Norimberku se Maxmilián I. (1459–1519) vydává do umělecké dílny, která patří zdejšímu proslulému rodákovi Albrechtu Dürerovi (1471–1528).
„Taková čest,“ šeptají si mezi sebou Dürerovi zvědaví sousedé. Význam okamžiku si dobře uvědomuje i sám umělec. Chce se před panovníkem předvést v tom nejlepším světle.
Jeden z obrazů, kterým by se před Maxmiliánem rád pochlubil, se naneštěstí nachází hodně vysoko na stěně.
Ze země na něj Dürer zkrátka nedosáhne. Ve chvíli, kdy sahá po žebříku, císař nařizuje jednomu ze šlechticů ze svého doprovodu, aby ho mistrovi přidržel. Ten však ohrne nos. Přece on nebude držet žebřík nějakému „čmáralovi“.
Maxmilián se rozzuří a rozkřikne se na zkoprněného poddaného: „Albrecht Dürer je více než šlechtic. Cožpak nevíte, že mohu udělat šlechticem každého sedláka, nikoli však Dürera z každého šlechtice?“ Spojení umělce s císařem bude napříště účelové.
Podnikavý umělec
„Zde v Itálii jsem pán, doma jsem parazit,“ povzdechne si během návštěvy Apeninského poloostrova v roce 1495 Dürer. Pravda ale bude asi jiná. Když mu Benátky nabízejí práci za zajímavý roční plat, odmítá a vrací se do Norimberku.
Nemůže tedy být na tom finančně zrovna špatně. Dürer má totiž obchodního ducha a v umění se pouští doslova do podnikání. Pro boháče maluje na zakázku jejich portréty. Mnohem více na odbyt jdou ale jeho dřevořezy nebo grafické listy.
Ty nejsou tak drahé a pořídit si je může každý měšťan, který si zatouží vyzdobit svůj příbytek něčím výjimečným. Dürer, zřejmě největší renesanční umělec severně od Alp, vychází vstříc poptávce. Zachycuje náboženské motivy i výjevy třeba z přírody.
Hlídá si autorská práva
Jako správný obchodník se Dürer, od roku 1512 ve službách Maxmiliána I., pojistí, aby nikdo nemohl jeho díla padělat.
Sice je už delší dobu opatřuje autorskou značkou AD, přičemž písmeno D se krčí mezi nožičkami písmena A, ale to není nic, co by se nedalo snadno napodobit. Na císaři si tak vymůže zvláštní dekret. „Slyšte!
Vy prohnaní lenivci, kteří se pasete na plodech cizích mozků! Rozmyslete si hrubě, než vztáhnete své zlodějské prsty na má díla,“ připojuje pak výhružný text k jedné ze svých rytin.
„Vězte, že vlastním list nejslovutnějšího císaře Maxmiliána, podle něhož nikomu v císařství není dovoleno tisknout či prodávat napodobeniny mých děl!“ A pak přichází na řadu výhružka:
„A pomněte, že učiníte-li přesto ve své hamižnosti tak, nejenže vám všechno zboží zabaveno bude, ale též vaše těla se ocitnou ve smrtelném nebezpečí.“ Tak tedy vypadají autorská práva v první polovině 16. století…
Vladaři dělá reklamu
Když se císař vydává do jeho dílny, ani od slovutného umělce neočekává velkolepé nástěnné malby či snad vznešené portréty habsburské rodiny. Maxmilián I. je obratný politik a jako takový si uvědomuje význam propagandy pro svůj rod.
„Habsburkům náleží právo vládnout,“ hodlá hlásat do světa. A proto zaměstnává Dürera! Norimberčan se při výrobě císařských propagačních grafických listů nejspíše osvědčí.
„Jmenuji vás dvorním malířem,“ rozhoduje o jeho dalším osudu císař v roce 1515. S prestižním postem je spojena i štědrá doživotní renta. Dürer se Maxmiliánovi odvděčí. Ještě v roce 1519, v roce panovníkovy smrti, vytvoří jeden z jeho nejslavnějších portrétů.
