Zemětřesení si po celém světě každý rok vyžádají stovky mrtvých. Vědci si lámou hlavu jak tragédiím předcházet a když už nastane, jak zachránit co nejvíce životů. Se svou troškou do mlýna přispěli i badatelé z Velké Británie, Německa a Rumunska.
Ti přišli s revolučním nápadem – zasypaným nešťastníkům by mohl zachránit život jejich vlastní pot!Vědci pracují na sestrojení přístroje, jenž svými senzory detekuje pot lidí, zaživa pohřbených pod troskami domů.
Nový aparát by měl být citlivý nejen na pot, ale i na dech nebo na molekuly, které obsahuje živá kůže.
Testy, na jejichž konci má vzniknout chytrý záchranář, byly docela drsné. Osm dobrovolníků se nechalo zasypat sutinami z betonu, oceli a skla, tedy z materiálů, ze kterých se současné budovy staví nejvíce.
Detektory rychle rozpoznaly přítomnost oxidu uhličitého, amoniaku, ale třeba také acetonu. Proč zrovna těchto látek? Ve chvílích, kdy účastníci experimentu pod sutinami spali, byla zaznamenána zvýšená přítomnost amoniaku.
„Zatím netušíme, kde se amoniak vzal, každopádně jeho existence znamená, že pod troskami jsou stále živí lidé,“ podotýká spoluautor studie Paul Thomas z univerzity v britském Loughborough.
Zároveň s narůstajícím časem od doby, kdy zasypaní jedinci zkonzumovali poslední jídlo, se při testech zvyšoval objem detekovaného acetonu.Vědci vědí, že lidské tělo v kritických okamžicích vylučuje těkavé látky.
To je způsobeno tím, že tělo vydává poplašné signály a vlastně volá o pomoc. Avšak molekuly těchto látek nezřídka vykazovaly složité reakce s materiálem, ze kterých byla zřícená stavba postavena. Záchranářům komplikovaly jejich práci i další faktory:
vlhko, teplota či proudění vzduchu. Vyvíjený přístroj si však má poradit i těmito komplikacemi.
„Vývoj přístrojů na vyhledávání zavalených lidí, založený na metabolitech z dýchání, potu a kůže, má několik výhod oproti běžným technikám,“ vysvětluje Paul Thomas. Záchranářské aparáty bude možné využít na místě události bez potřeby laboratoře.
A mohou vyhledávat známky života po delší dobu. Lze je instalovat ve větším množství, než v jakém je možné nasazovat záchranářské psy, kteří podléhají únavě a ocitají se v ohrožení stejně jako jejich ošetřovatelé.