16. srpna 1904 se po mariánskolázeňské kolonádě prochází sám anglický král Eduard VII. Na návštěvě je zde už po třetí. Tentokrát se ubytoval v hotelu Stadt Weimar, v dnešní budově č. 9 na Goethově náměstí.

Karel Kašpar Reitenberger (1779–1860), opat kláštera v západočeské Teplé, přiměje v roce 1808 lékaře Johanna Josefa Nehra (1752–1820) prozkoumat Mariin léčivý pramen v dnešních Mariánských Lázních.

Během pouhých deseti let potom na místě bývalých bažin vyroste městečko se spoustou lázeňských domů, které se roku 1818 stává veřejným lázeňským místem.

Osada se mění v soustavu parků

Díky schopnému zahradnímu architektovi Václavu Skalníkovi (1776–1861) se osada u Mariina pramene mění v promyšlenou soustavu parků, lázeňských domů, altánků i míst nádhernou vyhlídkou do kraje.

Město zažívá obrovský boom, který si roku 1872 vyžádá připojení k železniční trati a v roce 1902 dokonce i vznik městské hromadné dopravy.

Básník nedá na vodu dopustit

Slavné osobnosti si tu podávají dveře, a to už v době, kdy se město staví. 2. května 1820 se německý básník Johann Wolfgang Goethe (1749–1832) zmiňuje v dopise příteli o zdejším budování.

Na sílu pramenů, ze kterých se mezitím stalo dobré zboží, nedá dopustit: „Vody se mohou rozesílat a také jdou hojně do Berlína. K tomu všemu cítím velkou důvěru,“ píše.

Vládci mlsají lahodné oplatky

Na počátku 20. století se lázně stávají centrem evropské politiky, když zde jedná britský král Eduard VII. (1841–1910) s rakousko-uherským císařem Františkem Josefem I. (1830-1916).

Oba vládci se zde setkávají 16. srpna 1904. Britský panovník se sem ale jinak jezdí hlavně bavit. Líbí se mu tady a město proto poctí svojí návštěvou dokonce hned devětkrát. Oba si tu pochutnávají na lázeňských oplatkách.

Edvard VII. zde podle některých příběhů vytvořil nový módní prvek, záložky kalhot. Když jednoho dne prší, ohrne si kalhoty, aby mu nezmokly a na světě je prý módní novinka, kterou všichni začnou kopírovat.