Po skončení třicetileté války (1618–1648) poměry přituhují a lidé musí robotovat šest dní v týdnu. Případné projevy nespokojenosti jsou stíhány krutými tresty. Poddané čeká bití karabáčem nebo sezení „na trdlici“, kruté mučení na kládě s ostrými hranami. Lidé se proto bouří proti tyranii, vysokým dávkám a úmorné práci na panském. 

Na podzim 1679 se do Prahy přesouvá dvůr císaře Leopolda I. (1640–1705), který 23. září 1679 prchá z Vídně před morem.

Lidé dřou na panských polích šest dní v týdnu. Každý, kdo má potah s dobytkem, musí ho nabídnout vrchnosti a vykupovat její zboží za přemrštěné ceny. Nespokojenost roste a poddaní využívají situace, že panovník je blízko.

„Sedláci, v hloubi duše přesvědčení o tom, že jejich špatná situace je zaviněná hamižnou šlechtou a spravedlivý panovník dosazený z Boží vůle a milosti o tomto jednání svých šlechticů nic netuší, začali sepisovat a poté císaři předávat petice,“ vysvětluje současný autor Martin Liška.

Jako první se do sepisování petic už v listopadu 1679 pouštějí poddaní na frýdlantském panství v boleslavském kraji, hned za nimi také obyvatelé západních a severních Čech.

„To si rozhodně líbit nenechám,“ reaguje ale na stížnosti rozzuřený císař Leopold I. 22. března 1680 proto vydává patent, ve kterém poddaným zakazuje, aby předkládali svoje stížnosti přímo panovníkovi. Posílá je za krajskými hejtmany.

Pomstí se také tím, že ruší všechny selské výsady a poddanská privilegia, která platila ještě před rokem 1618. „Zakazuji také shromažďování lidu,“ brání se proti nepokojům, které se ale přesto šíří dál. 

Příprava soudních procesů 

Proti vrchnosti už neprotestují jen na Frýdlantsku, Pardubicku či Poděbradsku. Nespokojenost se šíří i na Litoměřicku, Žatecku, Slánsku nebo Plzeňsku, během dubna dosáhne dokonce až k Lokti a na Moravu.

10. dubna proto jmenuje císař vyšetřovací komisi, která má připravit soudní procesy proti vůdcům povstání.

Vede ji generál Kryštof Vilém Harant z Polžic a Bezdružic (1617–1691) společně s komorním prezidentem Ferdinandem Arnoštem Hýzrlem z Chodů (1620–1692). Hlavně Harant postupuje tvrdě.

„Okamžitě shledal v kraji 40 vinných. Vyslýchal je v Žatci několik dnů a poté jich nechal pět pověsit, šestý byl rozčtvrcen,“ líčí dobové prameny. 

Téměř padesátka obětí 

Nenápadný menší kopec Ovčí vrch u vesnice Čeliva v západních Čechách na Bezdružicku se stane 30. dubna a počátkem května dějištěm největšího masakrů nepokojů z roku 1680. Rebelové si tu vybudují jakési opevnění a mají zde i zbraně.

Když na ně ale zaútočí oddíl císařských vojáků s děly, nemají šanci. Prchají. Padne zde 49 (některé prameny uvádějí 50) poddaných nevolníků a 25 jich je zraněno.

Když se o neslavném konci jejich odporu dozví skupina asi 300 poddaných na nedalekém kopci Bohouš, čekající na posilu, raději se rozejde… 

Kdo prohraje, čeká ho smrt 

„Když tuto rebelii porovnáváme s velkým povstáním v roce 1775, o život nyní přišlo desetkrát víc lidí,“ upozorňuje současný autor Josef Veselý. Téměř dvě stovky mužů umírají buď v bitkách s armádou, nebo provazem z katových rukou.

Vůdce povstání a zajatce trestají krutě. Například odsouzenci na Žatecku hrají ve dvojicích v kostky. Kdo prohraje, dostane provaz. Nakonec ale panstvo krutou loterii zmírní. Trest smrti zde dostává „jenom“ osm lidí.

Císařská vyšetřovací komise ale celkem uloží do konce července desítky trestů smrti a stovky lidí skončí ve vězení nebo na nucených pracích. 

Upravuje robotu 

Císař Leopold chápe, že odbojné sedláky sice zkrotilo vojsko, ale situace je přesto neúnosná. 28. června 1680 proto vydává patent, kterým určuje šlechtě, jaké robotní povinnosti může svým poddaným nařídit. Například zakazuje práci v neděli a ve svátky.

Pracovat na panském mají maximálně tři dny v týdnu. Výjimku ovšem tvoří živelné události jako povodně. Tehdy získává šlechta možnost nařídit lidem práci podle vlastní vůle a také toho využívá. Patent se často nedodržuje a vrchnost stejně vyžaduje po lidech více roboty.