Ti nejmenší jsou o trochu větší než čmelák, stokrát víc frenetičtí a krásní jako květy, z kterých sají nektar. Kolibřík denně spotřebuje ohromné množství energie, odpovídající půl kostce cukru (8 kalorií).

Mají 10krát větší nároky kyslíku na gram svalové hmoty než atleti, ale oni šťávu potřebují, protože jim srdce bije v klidu 20krát za vteřinu! Jsou to okřídlené diamanty světa…

V ptačí říši neexistuje žádný podobný druh, který by byl tak všestranně unikátní jako kolibříci. Biologové by je nejraději přiřadili k hmyzu, protože mají nejrychlejší metabolismus ze všech obratlovců.

Ti nejmenší kolibříci váží něco kolem 2 gramů, vlastnostmi letu zcela vybočují mimo rámec, jsou to nejmenší ptáci planety i nejmenší teplokrevní obratlovci.

Kolibřík přibitý ve vzduchu

Průměrný kolibřík je lenoch. Udivuje aviatickými schopnostmi hlavně tehdy, když má hlad a shání potravu, a ten má jen 15 procent dne. Jinak odpočívá.

Průměrný kolibřík přesto denně vypije dvakrát tolik sladkého nektaru z rostlin, co sám váží, a při migraci uletí bez přestávky i 800 kilometrů.

Průměrný kolibřík je machr, létající svaly tvoří asi třetinu hmotnosti a jeho srdce představuje neuvěřitelně výkonnou pumpu.

Těm nejmenším druhům rodu kalypta bije srdce frekvencí až 20 tepů za vteřinu (tedy 1 200 tepů za minutu, zatím nejvyšší změřená srdeční frekvence je 1 260 úderů/minutu) a za stejnou dobu kmitnou křidélky 80krát.

„Nos“ na sladké

Kdysi žili po celém světě, dnes osidlují jenom americký kontinent. Podle neurčitých paleontologických nálezů je tu důvod domnívat se, že kolibříci se vyvinuli někdy před 30 miliony lety.

Měli tak dost času, aby se těch 330 jednotlivých druhů přizpůsobilo různým specifickým prostředím. A taky měli čas připravit tělo na zimu.

Jako nejmenší teplokrevní živočichové s nejrychlejším metabolismem je pro ně udržení energetické hladiny zásadní, takže když sají nektar, vyhledávají jen ten, který má minimálně 10 procent cukru (k tomu ještě požírají drobný hmyz).

Jenže k této dovednosti museli uzpůsobit další schopnosti – jde o to, že za vnímání sladkého je u obratlovců zodpovědný konkrétně jeden kousek DNA, který ale ptáci nemají. Jak tedy kolibříci vědí, že sladký nektar je dostatečně sladký?

Po letech výzkumů na to vědci přišli – kolibříci si chuť sladkého přeměnili na jinou.

Božské spalování

Kolibříci cukry opravdu potřebují, protože přes den ztrácejí enormní množství energie. Kolibříci jsou rychlí (až 54 km/h) a čilí. Navíc vyhřát malé tělo stojí velké zásoby, takže chladné noci je mohou zabít. Proto si vyvinuli „režim spánku“.

Kolibříci jsou jedni z mála obratlovců, kteří dokážou na několik hodin „ustrnout“, vypnout všechny neživotně důležité orgány, snížit metabolismus až o 95 procent a spotřebovat o 50 procent méně energie.

Je to forma hibernace, ale jen na noc… Kolibříci mají vůbec jedinečnou adaptaci mezi obratlovci, protože mohou spalovat stejně efektivně jak glukózu, tak i fruktózu. To lidé nedokážou!

Všechno na nich je unikátní

Výzkumníci ze Stanfordovy univerzity zkusili porovnat 12 druhů kolibříků s jedním z nejmenších dronů na světě. Black Hornet Nano je vojenská neozbrojená mikrověcička s vrtulkou o velikosti 10 x 2,5 cm a váze 16 gramů včetně baterií.

Podle všeho by měl být mnohem flexibilnější než ptáci, avšak většina z těch 12 druhů kolibříků byla minimálně stejně efektivní. „Jeden druh kolibříků byl ale někde úplně jinde.

Kolibřík stříbrný (Calypte anna) prokázal, že jeho křídla byla o 22 procent efektivnější než rotor dronu,“ říkají vědci.