Pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litva na svou nezávislost čekaly po staletí. Dočkaly se až po skončení první světové války, kdy se jim podařilo vymanit z osidel ruského impéria. Rusko se však s tímto stavem nehodlalo smířit.
Východní pobřeží Baltu bylo pro velmoci vždy lákavé. Po staletí zde na sebe narážely mocenské zájmy Německa, Ruska, Dánska, Polska a Švédska.
Od dob Petra Velikého pak tato oblast z větší části patřila carskému Rusku, které ji roku 1721 získalo v tzv. Severní válce, kterou Rusko vedlo proti Švédsku.
První světová válka a následné revoluce v Rusku situaci změnily. Národnostní menšiny žijící v Rusku se snažily o vybudování vlastního státnosti. Některé úspěšně, jiným to bolševický režim nedovolil.
Mezi ty první, úspěšnější, se řadí Litva, Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Svou nezávislost obnovilo také Polsko. Jiné země, jako například Ukrajina nebo Arménie, přes veškerou snahu takové štěstí po 1. světové válce neměly.
Nezávislost pobaltských zemí netrvala dlouho. V Rusku si během meziválečného období moc upevnili komunisté a vyhlásili Svaz sovětských socialistických republik.
Tento stát všem svým v něm žijícím národnostem na papíře dopřával rovnost, ve skutečnosti se nejednalo o nic jiného, než o pokračování ruské imperiální politiky.
Koncem 30. let vládl v SSSR svou tvrdou rukou Stalin. V polovině roku 1939 začalo sbližování mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem. To v té době již okupovalo Rakousko a také české země.
V srpnu oba státy podepsaly smlouvu o neútočení, kterou o měsíc později, kdy už německá a sovětská vojska společně drtila Polsko, následovala smlouva o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie.
Tak mimo jiné de facto SSSR uznal okupaci českých zemí, ostatně, v prosinci 1939 uzavřel československou ambasádu v Moskvě. V rámci tajných protokolů Německo dalo souhlas s tím, že SSSR má v Pobaltí volnou ruku.
Osud pobaltských republik se naplnil již v roce 1940. Stalin jim nejprve vnutil spojenecké a pro ně nevýhodné smlouvy.
Na jejich základě mohla Moskva budovat v Litvě, Lotyšsku a Estonsku své vojenské základny, přičemž počet sovětských vojáků byl vyšší než počet příslušníků domácích armád.
Ve všech třech zemích získávali stále větší pozice komunisté, které Kreml skrytě i otevřeně podporoval. V polovině června Kreml předal všem třem republikám nóty, ve kterém je obvinil z porušování těchto smluv a následně zahájil vojenskou akci.
Nezávislost malých pobaltských republik definitivně zadupaly do země tři armády, osm střeleckých, dva jezdecké a jeden mechanizovaný sbor, 28 střeleckých, dvě motostřelecké a pět jezdeckých divizí, 12 tankových, jednu střelecko-kulometnou, jednu jezdeckou a tři vzdušné výsadkové brigády, 476 043 vojáků, 6563 děl a minometů, 2873 tanků, 570 obrněných automobilů, 21 237 aut a 1914 letounů.
A ihned byly zahájeny represe. V hlášení lidového komisariátu státní bezpečnosti SSSR ze 17. června 1941 stálo: „V Litvě bylo zatčeno 5664 osob, vysídleno 10 187, celkem podniknuta represívní opatření proti 15 851 osobám.
V Lotyšsku bylo zatčeno 5625 osob, vysídleno 9546, celkem podniknuta represívní opatření proti 15 171 osobám. V Estonsku bylo zatčeno 3178 osob, vysídleno 5978, celkem podniknuta represívní opatření proti 9156 osobám.“ Tato čísla ovšem nebyla konečná…
Když v roce 1941 vpadli do Pobaltí Němci, mnozí místní obyvatelé je po zkušenostech se Sověty vítali jako osvoboditele.
To otevřelo dveře kolaboraci, která vyvrcholila vytvořením lotyšských a estonských jednotek SS. Smutnou kapitolou v dějin pobaltských národů je i účast jejich příslušníků na vyvražďování Židů.
Po porážce nacistů SSSR oblast znovu anektoval, opět zde proběhly kruté represe a Litva s Lotyšskem a Estonskem se nezávislosti dočkala až začátkem 90. let.
Významnou postavou meziválečné doby byl i lotyšský politik Karlis Ulmanis. V době bojů za nezávislost byl předsedou vlády. Později, v roce 1934, rozpustil lotyšský parlament a všechnu moc delegoval na sebe.
Ulmanisův režim však nebyl kdovíjak tvrdý a země celkem slušně prosperovala. Když se SSSR v roce 1940 chystal obsadit Pobaltí, Ulmanis na svou funkci rezignoval.
Po svém odstoupení pak zmizel, na svědomí ho měla tajná sovětská policie NKVD. Žádné zprávy pak o něm dlouhá desetiletí nebyly.
Informace o něm byly nalezeny až v roce 1993 v psychiatrické léčebně v Krasnovodsku v dnešním Turkmenistánu, kde zemřel v roce 1942. V jeho diagnóze bylo napsáno „Tvrdil, že je lotyšským prezidentem“.
