Mezi nejčastější příčiny slepoty patří i v dnešní době katarakta neboli šedý zákal. Ačkoliv neznáme pravou příčinu jeho vzniku, víme, že souvisí s přirozeným stárnutím oka.
Jeho odstranění je považováno nejen za nejstarší operaci v oftalmologii, ale dokonce i v lékařství obecně. Od riskantních a krajně nepříjemných procedur se metody jejího provedení zdokonalily natolik, že k ní dnes už není zapotřebí žádný ostrý nástroj.
Šedý zákal není radno brát na lehkou váhu. Oční čočka se kvůli stárnutí postupně zakaluje natolik, že se vidění stává neostrým a zamlženým, až nakonec může zmizet úplně.
„V počátcích se onemocnění nemusí dokonce ani nemusí nijak projevovat, oko nebolí, není podrážděné ani začervenalé. Patrné je až v pokročilé fázi.
Většinou postihuje osoby starší 65 let, po 75. roce věku se podle statistik objevuje u více než tří čtvrtin populace,“ vysvětluje docentka MUDr. Šárka Skorkovská, CSc., primářka Oční kliniky NeoVize Brno.
Kataraktu nelze vyléčit brýlemi ani kapkami do očí, jedinou účinnou „medicínou“ je chirurgický zákrok.
První operace katarakty se podle dochovaných pramenů prováděly už zhruba okolo roku 2000 před naším letopočtem. Vzhledem k tehdejším hygienickým podmínkám však často docházelo k zánětům, odchlípení sítnice nebo přímo k úplnému oslepnutí.
Zakalená čočka se tehdy zatlačovala do nitra oka. Cílem totiž bylo čočku v oku uvolnit natolik, aby zapadla do sklivcového prostoru a nebránila průchodu světla do oka. Pokud se tento proces nezdařil, na řadu přicházelo rozkouskování čočky jehlou.
Jestliže byla čočka měkká a poddajná, bylo také možné odsát ji pomocí duté jehly – tato praxe byla častá především v arabských zemích. Sterilizaci „chirurgického instrumentária“ zajišťovalo opalování v ohni.
Nová metoda odstranění šedého zákalu se objevila až v polovině 18. století, kdy se začal provádět řez v oku tak, aby bylo možné odstranit obsah zakalené čočky.
Její prázdné pouzdro v oku zůstávalo, a pokud postupem času došlo k jeho dalšímu zakalení, bylo nutné v něm vytvořit otvor, aby paprsky světla mohly proniknout na sítnici.
Až na konci 19. století se odstranění katarakty provádělo kompletním vyjmutím čočky z oka, rozhodně se ale nejednalo o nic příjemného – k této proceduře se využíval speciální nástroj připomínající lžičku.
Později se čočka vyjímala vytažením po jejím předchozím mrazení přímo v oku. U této metody však hrozily komplikace v podobě narušení sklivcové bariéry.
Revoluce nastala, když se do prázdného pouzdra původní čočky začaly usazovat čočky umělé. V roce 1967 se objevila metoda, která se používá dodnes, a sice tzv. fakoemulzifikace neboli ultrazvukové rozmělnění a následné odsátí čočky z oka.
S pokrokem v operačních metodách došlo také k rozvoji znecitlivění.
V 80. letech minulého století se při odstraňování katarakty začala využívat lokální anestezie prováděná vpichem, koncem minulého století se však dostaly ke slovu bezbolestné a rychle působící anestetické kapky.
Také samotné umělé čočky prošly rozsáhlým vývojem, a v dnešní době se tak používají výhradně měkké čočky z hydrofilního či hydrofobního akrylátu.
V současnosti je nejmodernější metodou odstranění katarakty laserová operace, při níž samotný paprsek laseru působí pouze 10 sekund. Paprsek s dokonalou přesností vytvoří vstupní mikrořez, otevře přední pouzdro oční čočky a rozmělní ji.
„Zákrok je díky počítačem řízené technologii mnohem šetrnější a přesnější. Po skončení laserové části chirurg čočku lehce odstraní a nahradí ji umělou čočkou. Celý ambulantní zákrok trvá asi 15 minut a je zcela bezbolestný.
Celá operace s využitím femtosekundového laseru LenSx je řízená počítačem a je zcela přizpůsobena každému pacientovi na míru,“ dodává docentka Skorkovská. Umělá nitrooční čočka zůstává v oku natrvalo, v průběhu života ji není třeba měnit.
Po operaci také není nutné nosit brýle, jelikož nitrooční čočka dokonale nahrazuje dioptrickou sílu původní oční čočky. Volbou vhodného typu čočky tedy lze odstranit zároveň krátkozrakost, dalekozrakost i astigmatismus.
