Ať už to bylo nepozorností, chybou v úsudku, nebo jen bezohledností, nemuselo se to stát. Přesto tato havárie připravila v roce 1947 o život tisíce lidí.
Loď Grandcamp s nákladem 2 300 tun hnojiva a obrovskou hromadou lan měla být darem USA pro válkou zničenou Francii. Místo toho se stala doslova pohromou pro americký přístav Texas City.
Chemikálie nejsou munice
Na polovinu dubna bylo velice horko a zřejmě právě vzrůstající teplota v podpalubí měla vliv na hnojivo uložené v papírových pytlích. Jeden z lodníků si pak všiml, že otevřeným poklopem nákladového prostoru stoupá tenký proužek dýmu.
První důstojník na Grandcampu ale rezolutně zastavil přípravy k hašení. Obával se, že voda by náklad zničila a rozhodl se proto pro postup používaný při hašení munice. Nechal uzavřít nákladový prostor a pustil do něj páru. Jediné čeho tím dosáhl, bylo, že poklopy uletěly z pantů.
Marný pokus o záchranu
Požár na lodi přijela zlikvidovat většina tamních hasičů. Posádka mezitím loď opustila a se záchranáři zůstal na palubě jen kapitán. Na nábřeží se však už tlačily davy zvědavců pozorujících záchranáře.
Žár uvnitř lodi byl už ale tak velký, že se voda měnila v páru dřív, než se dotkla plamenů. Něco po deváté hodině se loď o výtlaku 10 000 tun doslova rozletěla na kusy.
Tlaková vlna srovnala se zemí okolní budovy a do vod zálivu spadla i dvě sportovní letadla, kterým utrhla křídla. Hořící svazky uskladněných lan létaly vzduchem a zapalovaly trosky na pobřeží i okolní plavidla.
Školáky zachránil výcvik
Při výbuchu zahynula většina místních záchranářů a než se na místo dostali hasiči a armáda z okolních měst, vypukla ohnivá zkáza v plné síle. Jedna z lodí v přístavu, kterou zasáhly plameny, také vybuchla a požár zachvátil i nedalekou ropnou rafinerii.
Jako zázrakem se v Texas City zachránilo 900 dětí, které měly z nedávných válečných dob nacvičenou rychlou evakuaci při poplachu. V přístavu a ve městě ale zahynulo celkem 8500 lidí. Jejich památku připomíná pomník vyrobený z dvoutunové kotvy lodi Grandchamp. Exploze ji odmrštila 2 a půl kilometru do vnitrozemí.
Jiří Mareček