Hraběnka z Chinchonu sebou na posteli neklidně hází. Jednou má vysokou horečku, krátce na to ji zase sužuje zimnice. Neustále se potí. Zoufalý manžel, španělský místokrál, sedí bezradně u jejího lůžka. Vypadá to, že smrt jeho ženy na sebe nenechá dlouho čekat. V tom do místnosti nakoukne dvorní lékař.

Luis Fernandez de Cabrera Bobadilla y Mendoza (1589–1647), španělský místokrál, sídlící v paláci v peruánské Limě, přiblíží prst k ústům.

Nechce, aby doktor Juan de Vega rušil soukromí jeho ženy Francisky Enriquez de Rivery, která zrovna na chvíli usnula, a proto ho raději odvede do vedlejší místnosti. „Navrhuji vyzkoušet jeden lidový prostředek.

Jedná se o kůru stromu,“ nabídne mu lékař poslední řešení. Nešťastný hrabě kývne. Léčivá kůra se ale dováží až z Loji, města ležícího v dnešním Ekvádoru. Od Limy je vzdálené cca 500 mil (asi 800 km). Proto je potřeba pro lék hned poslat.

Užívání rozdrcené kůry hraběnku z Chinchonu skutečně postaví na nohy. Na její památku dostane zázračný strom jméno Chinchon (prášek se nazývá chinin). Jde o zřejmě první popsaný případ Evropana, kterému chinovník ulevil od horeček.

Poddaným snižuje horečku

O léku informuje už v roce 1633 v kronice svatého Augustina také jezuitský mnich Antonio de la Calaucha:

„Roste zde strom, kterému říkají horečkový strom…jeho kůra má barvu skořice, drtí se na prášek…nápoj z ní léčí…v Limě s ním dosahují zázračných výsledků.“ Zázračný prášek bere jezuitský misionář zpátky s sebou do Evropy a budí s ním zaslouženou pozornost.

Také hraběnka si při svém návratu na starý kontinent ve 40. letech 17. století bere zásobu prášku do svých zavazadel. Na panství svého manžela, které se nachází v Chinchonu vzdáleném asi 40 km jihovýchodně od španělského Madridu, poddaní trpí horečkami.

Musí pracovat na bažinatých špatně odvodněných polích a sužuje je malárie. Žena je ochotně léčí hnědou kůrou cizokrajného stromu a navrací jim zdraví.

Protestanti prášek odmítají

Do Španělska se v roce 1648 vrací i lékař De Vega a přiváží obrovské množství kůry z chinovníku. Úspěšně ji ve španělské Seville prodává, ovšem za cenu, kterou si mohou dovolit jenom ti nejbohatší lidé.

Prášku z kůry se také začne říkat jezuitský prášek, protože monopol na jeho dovoz a prodej mají hlavně jezuité. Lék pronikne dokonce i do vysoce postavených rodin a na královské dvory. Ovšem protestanti mu nedůvěřují, protože jde o jezuitské zboží.

„Je to ďáblův prášek,“ nazývá lék lord protektor Oliver Cromwell (1599–1658), který se také potýká s malárií a ke své škodě léčbu odmítá. Ovšem anglický král Karel II. Stuart (1630–1685) se k chininu staví jinak.

Využívat jeho léčivé účinky ho naučí anglický lékař Robert Talbot. Karel II. ho na oplátku roku 1678 jmenuje dvorním lékařem.

Jezuitům zničí monopol

O rok později Talbota posílá do Francie s doporučením pro francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715).

Na francouzském dvoře hnědý prášek vyléčí horečky prince Ludvíka de Condé (1668–1710) a královského ministra financí Jeana Baptista Colberta (1619–1683) z malárie a Angličan zde má proto dveře otevřené.

„Za tajemství vašeho léku vám štědře zaplatím,“ nabídne doktorovi Ludvík XIV. a Talbot souhlasí. Dostává šlechtický titul, štědrý roční důchod a ještě peníze v hotovosti.

Francouzský dvůr do svých rukou soustřeďuje obchod s chininem, protože ani Ludvíkovi se nelíbí jezuitský monopol na léčivo. Francie se stává střediskem obchodu s chininem, jezuitům zůstane odbyt jenom ve Španělsku, Portugalsku a také v Itálii.

Až do přelomu 19. a 20. století má chinin zázračnou pověst. Nikdo totiž netuší, jak vlastně působí.