Ghetto je část města, kde musí žít, většinou nedobrovolně, náboženská, rasová nebo národnostní menšina obyvatel. Bohaté historické zkušenosti mají s takovým životem Židé.

Už od středověku jsou totiž v každou chvíli nuceni v nějakém žít. Mezi ty nejslavnější patří i římské ghetto založené v roce 1555. Pokud jde o vztah k Židům, nemá se Řím čím chlubit.

Právě tady je papežem Pavlem IV. (1476–1559), bývalým inkvizitorem příhodně přezdívaným Bič na Židy, vyhlášena 14. července 1555 papežská bula Cum nimis absurdum, která nařizuje zatočit s Židy, kteří si dovolili mezi spořádanými křesťany stovky let žít svobodně.

Ta jim zakazuje vlastnit nemovitosti, finanční hotovost omezí do výše potřeb povolání a přikáže jim nosit žluté čapky či šátky, aby bylo na první pohled jasné, co jsou zač.

A taky zřizuje v Římě ghetto, aby ten národ „který byl jest ze své vlastní viny Bohem zatracen“, po vzoru Benátek segregoval na jedno místo, a to pak izoloval od zbytku města vysokou zdí.

Musejí platit i své věznitele

Zřízeno je na východním břehu Tibery, na třech hektarech, v oblasti kde kvůli častým záplavám nikdo nechce žít. Ghetto je obehnáno zdí, jejíž stavbu musí zaplatit členové židovské komunity.

Domy patří křesťanům, kterým Židé také musejí platit, stejně jako daň městu za užívání čtvrti a za stráž, která střeží brány.

Ty jsou původně dvě (během staletí přibyde po rozšíření ghetta dalších sedm) a hodinu po západu slunce se na noc zavírají za spuštěnou mříží. Samozřejmě, že se brzy objeví výjimky z daných pravidel.

Například židovští lékaři jsou natolik schopní, že dostávají povolení nejen léčit křesťany, ale také vycházet v noci z ghetta v případě, že jdou za pacientem. Není divu. Jejich služeb využívá dokonce i papež.

Ponižující tradice i volnost

Žije tu přibližně 3500 lidí a jejich podmínky se s časem stále zhoršují. Záplavy, nedostatek pitné vody, rostoucí počet obyvatel, který je nutí zvedat domy do výšky, čímž se uličky stávaly temnější. Není divu, že ghetto sužují kromě křesťanů i epidemie.

Přesto ho mnozí považují za místo, kde je vysoké zdi chrání před útoky fanatiků a umožnují v klidu praktikovat jejich náboženské zvyky.

Pokud si tedy odmyslí různé ponižující „tradice“, jako povinná účast na katolických bohoslužbách nebo každoroční ceremonie, kdy rabín vzdává hold vrchnímu radnímu, za což od něj obdrží kopanec do zadku.

Ke cti Římu neslouží ani fakt, že zdejší ghetto bylo poslední, které ještě v západní Evropě fungovalo. Město nechá jeho zdi i zchátralé budovy zbourat až v roce 1888.