Dnes si bez ní neumíme představit oběd ani slavnostní hostinu. Když se však vidlička v raném středověku objevuje na evropských stolech, vzbuzuje pohoršení, posměch i strach.

Mnozí duchovní ji označují za projev pýchy a zbytečného přepychu, někteří dokonce za nástroj ďábla. Trvá téměř sedm století, než se z opovrhovaného předmětu stává nepostradatelná součást stolování.

První vidličky slouží už ve starověku především při vaření a servírování pokrmů. Jako jídelní příbor se ale prosazují až v Byzantské říši.

Zlom přichází kolem roku 1004, kdy byzantská šlechtična Maria Argyropoulaina (985-1007) přiváží do Benátek malé zlaté dvouzubé vidličky. Zatímco ona je považuje za symbol vytříbenosti a čistoty, Benátčané jsou zděšeni. Většina lidí jí rukama a kovový nástroj považuje za nepřirozený.

Když princezna o několik let později zemře na mor, někteří duchovní její smrt vykládají jako Boží trest za přepych.

Benediktinský mnich a pozdější kardinál Petr Damián (1007-1072) odsuzuje používání vidličky jako zbytečný luxus odporující Božímu řádu.

Právě odtud vzniká pověst, že jde o „ďáblův nástroj“, i když tento výraz používají spíše pozdější autoři než samotný Damián. Současná britská gurmánská kritička a historička Bee Wilsonová upozorňuje:

„Příběh o princezně a vidličce se po staletí vypráví znovu a znovu, často s přikrášlenými detaily.“

Zženštilá móda

Navzdory odporu se vidlička pomalu šíří po severní Itálii. Italští šlechtici zjišťují, že je praktická při konzumaci těstovin, ovoce i horkého masa.

Ve 14. století už patří k běžné výbavě bohatých italských domácností, zatímco ve zbytku Evropy stále převládá jídlo rukama.

Když se roku 1533 Kateřina Medicejská (1519-1589) vdává za budoucího francouzského krále Jindřicha II. (1519-1559), přiváží si do Francie nejen italské kuchaře, ale i stolovací zvyklosti včetně vidliček.

Francouzská šlechta je však přijímá velmi zdrženlivě a mnozí dvořané se jejich používání vysmívají jako zženštilé módě.

Anglický cestovatel Thomas Coryate (1577-1617) po návratu z Itálie v roce 1611 popisuje, že se mu doma lidé kvůli používání vidličky smějí. Současný americký historik jídla Ken Albala připomíná:

„Vidlička představuje větší odstup od samotného aktu jedení. Vyjadřuje sebekontrolu a civilizovanost.“

Už nejde o rouhání

Teprve v 17. a zejména v 18. století se vidlička definitivně prosazuje po celé Evropě. Mění se i její podoba, původní dva hroty nahrazují tři a později čtyři zuby, které lépe drží jídlo. To, co bylo kdysi považováno za rouhání, se stává symbolem dobrých mravů.

Moderní historici se shodují, že odpor vůči vidličce nebyl ani tak otázkou náboženství jako spíše obavou z cizích zvyků a společenských změn. Bee Wilsonová shrnuje její příběh výstižně:

„Dějiny vidličky ukazují, že i ten nejobyčejnější předmět může změnit způsob, jakým lidé jedí, přemýšlejí i hodnotí jeden druhého.“ Dnes leží na každém prostřeném stole, ale její cesta mezi běžné příbory patří k nejpozoruhodnějším kapitolám evropských dějin každodennosti.