Dnes leží v koupelně nenápadná kostka, která po pár sekundách pod vodou vytvoří pěnu a udělá z mastných rukou zase čisté ruce. Její předchůdci ale nemají s luxusní koupelnou mnoho společného.

Mýdlo vzniká z tuku, popela a louhu, tedy ze surovin, které znějí spíš jako obsah popelnice než recept na hygienický zázrak.

Mýdlo je opravdu starý vynález. Nejstarší známé doklady výroby mýdlovité látky pocházejí z Mezopotámie zhruba z doby před 4 000 lety. Tehdejší výrobci kombinují tuky s alkalickými látkami získávanými například z popela. Princip je překvapivě stejný jako dnes:

při takzvaném zmýdelnění reaguje tuk s louhem a vznikají mýdlové soli. Člověk ovšem samozřejmě ještě netuší, že právě provádí chemickou reakci.

Ví jen, že když smíchá mastnotu s podivně žíravou tekutinou a chvíli počká, dostane hmotu, která dokáže odstranit další mastnotu. Poněkud bizarní, ale geniální.

Po staletí se mýdlo vyrábí hlavně doma nebo v malých dílnách a suroviny jsou přesně takové, jaké nabízí život: živočišný tuk, popel a později louh. Výsledek není žádný voňavý wellness produkt. Často je měkký, zapáchá a slouží především k praní. Na luxusní koupel s levandulí si lidstvo ještě musí počkat.

Z kotle na pořádnou kostku

Velký zlom přichází v 19. století. Chemie se zdokonaluje, průmysl umí vyrábět louh ve velkém a začínají být dostupnější také levné rostlinné oleje a další tuky. Mýdlo se tak může vyrábět rychleji, levněji a hlavně ve velkém.

Jedním z průkopníků je londýnský výrobce Andrew Pears (1766-1845), který už v roce 1807 prodává průsvitné glycerinové mýdlo.

Později se objevují výrobci, kteří mýdlo prodávají v pravidelných kusech namísto prostého odvažování. William Hesketh Lever jde ještě dál:

v 80. letech 19. století začíná prodávat mýdlo Sunlight v jednotlivých, zabalených kusech a z obyčejného výrobku dělá značku. To je důležitější změna, než se může zdát.

Mýdlo už není jen „nějaká hmota na praní“, ale konkrétní výrobek, který si zákazník zapamatuje a příště znovu koupí. Reklama mu vysvětluje, že čistota není jen nutnost, ale skoro životní filozofie.

Jeden dělník si odskočí na oběd a mýdlo začne plavat

Potom dojde k jednomu z nejvtipnějších omylů v historii kosmetiky. V roce 1879 vyrábí americká firma Procter & Gamble nové bílé mýdlo. Při výrobě ale pracovník údajně během oběda zapomene vypnout míchací stroj.

Směs se tak šlehá déle, než má, a do mýdla se dostane větší množství vzduchu. Výsledek? Mýdlo je lehčí a plave na vodě. Místo aby někdo řekl „tohle jsme pokazili“, firma si uvědomí, že právě vzniká něco, co může zákazníkům vyhovovat.

Produkt dostává jméno Ivory a z jeho schopnosti neponořit se do vany se stává reklamním trumfem.

Později se k němu přidává slavné tvrzení o „99 a 44/100 procenta čistoty“. Zajímavé přitom je, že plavání nezpůsobuje žádná magická přísada – může za něj obyčejný vzduch uzavřený v mýdle.

Z původně hrubé směsi tuku a louhu stává dokonale zabalená kostka, která má značku, vůni, reklamu a vlastní osobnost. Mýdlo se dokonce stává jedním z prvních výrobků, na kterých moderní reklama ukazuje svou sílu.

Pears například využívá celebrity, odborníky i výrazné výtvarné kampaně. Do konce 19. století už výrobci neprodávají jen čistotu – prodávají představu, že čistý člověk je lepší člověk.