Dnes bez nich nevyrazíme na pláž, do hor ani na zahrádku. Sluneční brýle ale nezačínají jako módní doplněk, nýbrž jako docela zoufalý pokus přežít v krajině, kde slunce odrážející se od sněhu dokáže člověku pořádně zatopit.

První „brýle“ navíc nemají žádná skla. Mají jen malou škvíru. Od tohoto jednoduchého vynálezu však vede dlouhá cesta k dnešním elegantním modelům, bez nichž si slunečné dny už téměř neumíme představit.

Představme si život v Arktidě. Kolem dokola sníh, led a obloha, která se za jasného dne rozhodne předvést všechno, co umí. Sluneční paprsky se od bílého povrchu odrážejí tak intenzivně, že dlouhý pobyt venku může způsobit takzvanou sněžnou slepotu.

Inuité a další původní obyvatelé Arktidy proto už před stovkami, a podle archeologických nálezů dokonce tisíci let vyrábějí pozoruhodné sněžné brýle.

Vyřezávají je z kostí, dřeva, mrožoviny nebo jiných dostupných materiálů a místo skel do nich udělají úzké vodorovné štěrbiny. Ty propustí jen zlomek světla a výrazně omezí oslnění. Některé jsou zevnitř začerněné sazemi, aby se odstranily odlesky.

Vypadá to trochu jako maska pro velmi minimalistického superhrdinu, ale funguje to výborně. Smithsonian Institut dokonce uvádí, že úzká štěrbina může díky principu podobnému dírkové komoře také zostřovat vidění.

Skla přicházejí, móda zatím ne

Evropa si na skutečné sluneční brýle počká podstatně déle. Zpočátku nejde ani tak o ochranu před ultrafialovým zářením jako spíš o zmírnění nepříjemného světla.

Tónovaná skla se objevují v různých podobách a v 18. století se používají například barevné čočky, které mají očím ulevit. Nejsou přitom určeny pro každého kolemjdoucího, který si chce připadat jako filmová hvězda.

Brýle jsou spíš pomůckou pro konkrétní situace a zdravotní potíže. Ve sbírkách Smithsonian Institutu se například dochovaly sluneční brýle zhruba z roku 1925, které už vypadají překvapivě podobně jako některé pozdější módní modely.

Teprve ve 20. století se z ochrany očí postupně stává masový výrobek. Přichází něco, co vynálezcům výrazně pomáhá: letectví. Piloti potřebují chránit oči před ostrým sluncem ve velkých výškách a sluneční brýle dostávají nový, velmi praktický důvod k existenci.

Z ochrany se stává styl

Ve 20. a 30. letech 20. století se brýle konečně vydávají na cestu od užitkové pomůcky k módnímu doplňku. Zásadní zlom přichází s barevnými a později polarizačními čočkami.

Ty už nedělají jen „tmu před očima“, ale dokážou výrazně potlačit nepříjemné odlesky například od vody, silnice nebo sněhu. Princip polarizace se přitom opírá o fyziku světla, kterou vědci zkoumají dávno před vznikem moderních brýlí.

Ve 30. letech americký vynálezce Edwin Land (1909-1991) vyvíjí materiál Polaroid a právě polarizační technologie se později stává jednou z důležitých součástí kvalitních slunečních brýlí.

Zatímco první arktické „brýle“ chrání lovce před oslepujícím sněhem, dnešní modely řeší odlesky, UV záření i to, zda nám sluší. Evoluce je zkrátka někdy zvláštní.

Začíná kusem dřeva s dírou a končí brýlemi za několik tisíc korun, ve kterých člověk vypadá, jako by právě vystupoval z kabrioletu.