Někdy stačí jedna neopatrnost, jedna pružina a podlaha, aby vznikla hračka, která baví celé generace. Richard James v roce 1943 nevyrábí žádnou dětskou zábavu. Pracuje na pružinách pro citlivé lodní přístroje.

Pak mu jedna součástka spadne ze stolu a místo obyčejného žuchnutí se začne po podlaze podivně „procházet“.

Zrod Slinky tak připomíná spíš omyl osudu než promyšlený podnikatelský plán.

Richard James (1918-1974) je americký mechanický inženýr a během 2. světové války pracuje na zařízení, které má pomáhat stabilizovat citlivé přístroje na palubách lodí.

Rozhoupané moře, vibrace motorů a střelba totiž nejsou právě ideální podmínky pro přesnou techniku. James proto experimentuje s různými pružinami. Jednoho dne však jedna z nich nešťastnou náhodou spadne z police.

Nastává okamžik, který by většina lidí jednoduše označila za nehodu. Pružina totiž nedopadne na zem a nezůstane ležet. Místo toho se začne překlápět, natahovat a znovu stahovat, jako by měla vlastní nožičky.

James nevěřícně sleduje, jak se pružina „prochází“ po stole a následně pokračuje směrem k podlaze. V hlavě mu místo otázky „Kolik to bude stát?“ naskočí mnohem zajímavější: Co kdyby z toho byla hračka?

Z vojenského výzkumu rovnou do dětského pokoje

Nápad je sice jednoduchý, ale vyrobit pružinu, která se opravdu umí elegantně pohybovat, už taková legrace není. James další měsíce experimentuje s druhem oceli, tloušťkou drátu, průměrem spirály i správným napětím. Nestačí totiž udělat obyčejnou pružinu.

Potřebuje vytvořit takovou, která se po nakloněné ploše dokáže natahovat, smršťovat a postupovat vpřed. Výsledkem je kovová spirála, do níž se spotřebuje zhruba více než 24 metrů drátu. V tuto chvíli přichází na scénu Jamesova manželka Betty. Richard má pružinu, ale ona jí dává jméno.

Listuje slovníkem a narazí na slovo slinky, které označuje něco elegantně se vlnícího a půvabně pohyblivého. Název sedí dokonale. Z anonymní součástky se stává Slinky. Jenže dostat podivnou kovovou spirálu do obchodů není snadné.

Když Richard v roce 1945 přichází s první sérií, prodejci příliš nechápou, proč by měl někdo chtít koupit pružinu. Vždyť nekřičí, nesvítí, nestřílí a nemá ani baterky!

Manželé proto získávají peníze na výrobu prvních kusů a v obchodním domě Gimbels ve Filadelfii předvádějí Slinky přímo v akci. A tehdy se ukazuje, že největší problém není hračku vyrobit, ale vysvětlit lidem, proč ji potřebují.

Jakmile však zákazníci vidí kovovou spirálu, jak sama elegantně sestupuje po nakloněné plošině, je rozhodnuto. První série 400 kusů se prodává během pouhých 90 minut.

Hračka, která umí chodit po schodech

Slinky se rychle stává hitem. Její kouzlo spočívá v něčem neuvěřitelně prostém: Člověk ji postaví na schod, lehce postrčí a sleduje, jak se spirála sama překlápí dolů. Žádný motor, žádná elektronika, žádná aplikace.

Jen gravitace, pružnost a dokonale načasovaný pohyb. Právě jednoduchost je její největší trik. Slinky se později objevuje nejen v dětských pokojích, ale také ve školách jako názorná pomůcka pro vysvětlování vlnění.

Dostává se dokonce i do vesmíru, kde pomáhá při experimentech s fyzikou v prostředí beztíže. Z obyčejné pružiny určené pro lodní techniku se tak stává světová hračka.