Navigace v mobilu pípne: „Odbočte vpravo.“ Vy poslušně zatočíte a za pár minut sedíte v kavárně, o které jste ještě před chvílí neměli tušení.

Jenže tahle nenápadná technologie vzniká ve stínu studené války a jejím původním cílem rozhodně není hledání cappuccina.

„Potřebujeme vědět, kde přesně jsme,“ říkají si američtí vojáci v 60. letech. Nad jejich hlavami krouží první družice a vědci začínají chápat, že signál ze satelitu může prozradit polohu na Zemi.

Po startu Sputniku v roce 1957 se rodí myšlenka globální navigace . V roce 1973 vzniká projekt Navstar GPS, systém určený pro rakety, letadla i ponorky . Satelity hovoří, terminály naslouchají, shrnuje princip později odborná literatura. V zákulisí jde o přesnost, která může rozhodnout válku.

Dostupná i pro civilisty

„Civilisté? Možná jednou,“ zaznívá opatrně z Pentagonu. Dlouho totiž GPS zůstává výsadou armády a signál je záměrně zkreslený. Až v 80. a 90. letech se systém postupně otevírá světu.

Zlom přichází v roce 2000, kdy USA vypínají umělé zhoršování přesnosti, najednou může kdokoliv určit svou polohu na metry . Americký prezident Ronald Reagan už dříve prohlašuje: „GPS bude dostupné i pro civilní účely.“ A měl pravdu.

Najde váš cíl

Dnes držíte GPS v kapse. „Je to systém, který poskytuje polohu kdykoli a kdekoli,“ vysvětluje informatik S. S. Riaz Ahamed, který popisuje jeho fungování jako nepřetržitou službu pro celý svět.

Navigace vás vede ulicemi, běžci měří trasy, záchranáři díky ní hledají ztracené lidi. Technologie, která měla kdysi navádět rakety, dnes šeptá: „Cíl je po levé straně.“ A vy místo bojiště nacházíte… kavárnu.