Dnes mu nevěnujeme jedinou myšlenku. Jenže než se kolíček na prádlo zabydlí v každé domácnosti, musí lidstvo vyřešit docela zásadní problém: jak přimět mokrou košili, aby při prvním poryvu větru neodletěla k sousedům.

Za nenápadným kouskem dřeva nebo plastu se skrývá příběh vynalézavosti, průmyslové výroby i překvapivě tvrdého boje o pár centimetrů prádelní šňůry.

Než se objeví kolíčky, suší se vyprané oblečení na keřích, větvích nebo natažených šňůrách. Jenže mokrá látka je těžká, kluzká a ve větru neposedná. Stačí pořádný poryv a čerstvě vyprané prostěradlo se vydává na vlastní cestu. První řešení je prosté:

dřevěný kolíček, který se na látku a šňůru nasazuje jako malá vidlice. Jeho pružnost pomáhá prádlo přidržet, aniž by potřeboval kovovou pružinu nebo složitý mechanismus. Přesný okamžik, kdy někdo poprvé přijde s tímto nápadem, ale neznáme.

Historie kolíčku totiž není příběhem jediného geniálního vynálezce. Je to spíš postupné vylepšování domácí práce, která je po staletí především zdlouhavá, fyzicky náročná a nikdy nekončící.

Dvě dřívka, která mění pravidla hry

V 19. století dostává kolíček v Americe novou podobu. Důležitým mezníkem je rok 1853, kdy si David M. Smith ze Springfieldu ve Vermontu nechává patentovat pružinovou svorku na prádelní šňůru.

Jeho vynález tvoří dvě pohyblivá ramena spojená čepem a kovovou pružinou. Zmáčknutím jednoho konce se druhý rozevře, po uvolnění se zase sevře. Prádlo tak drží pevněji a vítr má podstatně menší šanci vyhrát.

Smith ve svém patentu výslovně upozorňuje, že běžné kolíčky vítr snadno odnáší, což představuje vážný problém pro pradleny. Konečně tedy někdo bere vážně i jejich každodenní zápas s počasím!

Moderní kolíček se dvěma dřevěnými díly a vinutou pružinou se dále vyvíjí a v roce 1887 přichází Solon E. Moore s dalším významným vylepšením konstrukce. Dvě samostatná dřívka nejsou žádná samoúčelná komplikace: umožňují jednoduché stisknutí, spolehlivé sevření a snadnou výrobu.

Z domácího pomocníka průmyslová hvězda

Jakmile se ukáže, že kolíček umí ušetřit čas i nervy, přichází na řadu výroba ve velkém. Ve Vermontu vznikají továrny, které využívají i odřezky dřeva a pomocí strojů z nich vyrábějí tisíce drobných součástek.

Kolíček se tak mění z jednoduchého předmětu na levné zboží, které si může dovolit prakticky každá domácnost. Americký patentový úřad navíc mezi lety 1852 a 1887 eviduje přes sto patentů na různé podoby kolíčků.

Vynálezci zjevně věří, že i na tak obyčejné věci lze ještě něco vylepšit. Později přichází plastové varianty, které se snadno barví a neničí je tolik vlhkost. Poté nastupují elektrické sušičky, které začínají kolíčkům konkurovat. Přesto nezmizí.

Na balkoně, zahradě i na chalupě dál drží ponožky, ručníky a prostěradla tam, kde mají být.