Zapínáte bundu jedním rychlým pohybem a ani nepřemýšlíte, že tenhle jednoduchý pohyb vzniká z desítek let pokusů, omylů. Na začátku 20. století působí jako podezřelý technický výstřelek, kterému lidé nevěří. A přitom právě tenhle „obyčejný“ vynález změní způsob oblékání.
Na úplném začátku stojí myšlenka ušetřit čas. Už v roce 1851 přichází Američan Elias Howe (1819-1867) s patentem na „automatické souvislé zapínání oděvu“, ale víc se věnuje svému slavnému šicímu stroji a jeho nápad zapadne.
O desítky let později to zkouší další Američan Whitcomb Judson (1843-1909) a představuje tzv. „clasp locker“, tedy jakýsi složitý háčkový systém na boty. Na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893 lidé kroutí hlavou:
„Tohle má nahradit knoflíky?“ Většina výrobců tomu vůbec nevěří. Systém se zasekává, je nepraktický a lidé ho odmítají používat.
Musí to jít hladce
Zlom přichází až s mužem, který původně ani nebyl „vynálezcem zipu“. Gideon Sundback (1880-1954), švédsko-americký inženýr, nastupuje do firmy, která Judsonův nápad vyvíjí, a začne ho úplně přetvářet.
„Tohle musí fungovat hladce,“ říká prý kolegům a přidává víc zubů, přesnější tvar a hlavně posuvný jezdec, který všechno spojí jedním tahem. V roce 1913 má hotový moderní princip zipu a o pár let později získává patent na tzv. „separable fastener“.
Lidé ale stále váhají. „Je to moc technické, moc nové,“ slýchá v továrnách.
Rychlejší než knoflíky
Průlom nastává až ve 20. letech. Výrobci začínají zip zkoušet na botách, peněženkách a později i na bundách. A tehdy přichází i marketingový trik: jeden výrobce ho pojmenuje „zipper“ podle zvuku, který při zapínání vydává: „zip!“.
Vojáci ho začnou používat na výstroji a veřejnost si ho postupně zamiluje. „To je rychlejší než knoflíky,“ říká tehdejší reklama. A má pravdu. Do 30. let už zip vítězí v módě i běžném životě a stává se symbolem moderní doby.
