Pro dávné civilizace představuje důležitý orientační bod. Ráno vychází krátce před Sluncem, večer zapadá těsně po něm. Ve starověku v ní lidé vidí bohyni, pozdější alchymisté ji spojí s kovem a novodobí spisovatelé v ní spatřují možný domov budoucnosti. Jejich naděje však vědci rychle zchladí.
Pokud se podíváte na oblohu za bezmračného úsvitu nebo soumraku, uvidíte jasně zářící bod. Je to planeta Venuše – po Měsíci druhý nejjasnější objekt na nebi. Co za tím stojí? Astronomové vysvětlují, že její výjimečnou jasnost ovlivňuje hned několik faktorů.
Jasná díky mrakům
Venuše patří k nejjasnějším objektům na obloze díky mimořádně vysokému albedu, tedy schopnosti odrážet dopadající světlo. Do vesmíru vrací přibližně 76 % slunečního záření. Pro srovnání: Země odráží asi 30 %, Měsíc pouze kolem 7 %.
O jas Venuše se stará především souvislá vrstva hustých oblaků ve výšce zhruba 48 až 70 kilometrů nad jejím povrchem. Tvoří ji mikroskopické kapky kyseliny sírové, které spolu s jemnými vrstvami mlhy velmi účinně rozptylují světlo.
Svou roli hraje i relativní blízkost planety k Zemi. Nejjasnější bývá Venuše paradoxně tehdy, když ji vidíme jako úzký srpek. Tento bod největší jasnosti nastává přibližně měsíc před a po dolní konjunkci.
Tehdy kapky v jejích oblacích zpětně rozptylují světlo k Zemi, takže vzniká jev příbuzný gloriím, tedy soustavě světelných kroužků.
Díky své jasnosti je Venuše viditelná po většinu roku a při dostatečném úhlovém odstupu od Slunce ji lze spatřit dokonce i na denní obloze.
Ve dne i v noci
Právě proto ji lidé od pradávna využívají k orientaci na cestách, k určování času před úsvitem či po západu Slunce i jako přirozený kalendářní ukazatel v zemědělství.
V mnoha kulturách získává výrazný mytologický význam, například jako bohyně lásky, krásy nebo ranního světla. V Mezopotámii je spojována s bohyní Ištar, u Řeků s Afroditou, u Mayů má vlastní cykly a tabulky.
V čínštině se planeta nazývá „kovová hvězda“ nebo „zlatá hvězda“. V západní alchymii představuje symbol Venuše prvek měď. Během historie je zaznamenáno i několik pozoruhodných denních pozorování.
Anglický astronom Edmund Halley (1656–1742) v roce 1716 analyzuje její maximální jasnost poté, co nápadný vzhled planety znepokojí obyvatele Londýna. Napoleon Bonaparte (1769–1821) ji spatří během recepce v Lucembursku a Venuše se objeví na obloze i při druhé inauguraci amerického prezidenta Abrahama Lincolna (1809–1865) v roce 1865.
Nevhodná pro lidi
Zájem o Venuši neutichá ani ve 20. století. Autoři science fiction spekulují o podmínkách na jejím povrchu – zvláště když se ukáže, že je velikostí i hmotností Zemi velmi podobná. První kosmické sondy však přinášejí střízlivější obraz.
Atmosféru planety tvoří z 96,5 % oxid uhličitý a z 3,5 % dusík. Silný skleníkový efekt zvyšuje průměrnou povrchovou teplotu na přibližně 464 °C.
Asi 80 % povrchu pokrývají rozsáhlé sopečné pláně a radarová měření odhalují desítky tisíc sopečných útvarů. Zbytek tvoří dvě vyvýšené oblasti připomínající kontinenty: jedna na severní polokouli, druhá nedaleko jižně od rovníku.
