Když v 17. století vzniká diferenciální a integrální počet, nevzniká jenom nový jazyk přírody. Zrodí se i osobní válka mezi dvěma obry vědy, anglickým samotářem a kontinentálním diplomatem. Výsledek?

Obvinění z plagiátu, akademická propaganda a svět rozdělený na dva matematické tábory.

Na jedné straně stojí Angličan Isaac Newton (1642/1643-1727). Uzavřený, podezřívavý, geniální. V izolaci během morové epidemie v letech 1665–1666 zapisuje do sešitů metodu „fluxí,“ tedy způsob, jak zachytit okamžitou změnu.

Tečky nad proměnnými, rychlost jako tok. Nezveřejňuje ji ale, nechává si všechno pro sebe. Na druhé straně přichází německý matematik Gottfried Wilhelm Leibnitz (1646-1716), uhlazený diplomat, polyhistor, lev salonů.

V 80. letech 17. století velice čile publikuje články o nové metodě, v roce 1684 vychází jeho článek o diferenciálním počtu, roku 1686 o integrálech. Zavádí elegantní zápis ∫ a d.

Diferenciály, integrály, symboly, které se šíří Evropou takovou rychlostí, jakou tehdy tištěná média zvládnou. V porovnání s dnešní internetovou dobou to jde pochopitelně strašně pomalu, ale na tehdejší rychlost putování to je maximum, co se dá dosáhnout.

Stejná věc, jenom s jiným jménem

Oba nezávisle vyvinou tutéž matematiku, stejnou věc. A právě to stane časovanou pumou. Newtonovi příznivci obviní Leibnize z krádeže. Královská společnost v Londýně vydává zprávu, anonymní, ale napsanou samotným Newtonem, která dává za pravdu Angličanovi.

Spor přerůstá v silnou osobní nenávist. Leibniz činí nařčení, Newton zuří tak, jak je toho jenom schopný. Vědecká Evropa se štěpí: Britové počítají po newtonovsku, s fluxemi a tečkami.

Evropa jede podle Leibnize, s diferenciály a integrály, což je praktičtější, i když obojí je to vlastně totéž, jenom jinak pojmenované a napsané.

Dojdou ke kompromisu

Důsledky jsou jasné, britská matematika na čas zaostává proti zbytku světa, izolovaná vlastním zápisem. Mezitím Leibnizova podoba nové matematiky vítězí svou přehledností a díky tomu, že sám autor ji všude propaguje.

Dnes, když zapisujeme dx a ∫, používáme právě jeho jazyk. Ironie? Obrovská. Newton zůstává ikonou fyziky, ale symboly, které denně píšeme, patří jeho rivalovi. Souboj dvou myslí tak nekončí porážkou ani smrtí jednoho z nich.

Historikové matematiky se dnes shodují na kompromisu, oba k objevu dospěli nezávisle na sobě. Spor o plagiát, který následoval, byl spíš otázkou ega a národní rivality než skutečné krádeže.

A velkou roli v objevu sehrává Newtonův učitel Isaac Barrow (1630-1677), jehož dílo zná i Leibnitz.