„Manon je můj osud. Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych,“ tyto verše zná snad každý zamilovaný. Autorství připisujeme jednomu z nejlepších literátů našich dějin.
Hřmotný hlas, neutuchající veselost a zavalitá postava, jenže jakmile se Vítězslav Nezval (1900–1958) chopí pera, mění se na rozněžnělého poetu.
Umělec každým coulem
Na svět vykoukne v moravských Biskoupkách do rodiny venkovského učitele. A právě živitel rodiny malého Nezvala učí, záhy v něm rozpozná umělecké nadání, které trpělivě rozvíjí. Kromě veršování zvládá třeba i hraní na klavír.
Studium na gymnáziu poznamená první světová válka, do níž musí narukovat, po pár týdnech ho pošlou opačným směrem. Důvod? Živelný a bohémský Nezval je nespolehlivý. Jakmile boje utichnou, odbude si maturitu a nastupuje na brněnskou univerzitu, kde zkouší práva.
Vydrží jediný semestr, poté odjíždí do Prahy a jeho novým domovem se stává Filozofická fakulta UK. V metropoli dozraje v milovníka literatury, hltá francouzské básníky a navštěvuje pražské hospody.
Nastává osudové setkání s Karlem Teigem (1900–1951), a tak vzniká literární hnutí Děvětsil. Nezvala naplno pohltí společenský život, a tak školu nedokončí.
Démon hostinců
Věnuje se vlastní tvorbě a nápady z něj doslova prýští. Vymyslí poetismus – jediný literární směr, který má původ u nás. Přispívá snad do každého časopisu, pomáhá v Osvobozeném divadle a zároveň v roce 1924 vstupuje do KSČ.
Nezvala je všude plno a nemůže za to jen jeho tělesná schránka. Užívá si života plnými doušky, popíjí v kavárnách a balí ženy. Údajně má ojedinělé charisma. Rozvíjí celou řadu podivných zálib – propadá astrologii a horoskopy doslova řídí jeho život.
„Zemřu na Velikonoce,“ předpoví si, jen neví, který rok. Paradoxní je, že se Nezvalovi jeho věštba vyplní. Šokuje také svým osobním životem, protože udržuje vztah s Františkou Řepovou (1905–1970), jíž přezdívá Fáfinka.
Básníkovo okolí ví, že mu spíše supluje matku, jenže se jí podaří nebývalá věc. Divokého básníka dostane k oltáři! Postupně u Nezvala bobtná schizofrenní situace. Politicky ho to táhne k Sovětskému svazu, umělecky zase do Francie.
Ve 30. letech minulého století ještě propadá surrealismu, jeho vášeň utne druhá světová válka.
Všechno je jinak
Po jejím konci nastává úplně jiná životní kapitola. Homo poeticus se mění na homo politicus. Jako komunista stoupá hierarchií, zatímco jeho někdejší kamarádi z meziválečných let končí ve vězení či na šibenici.
Aby ukázal, na které straně barikády stojí, napíše lyricko-epickou báseň Stalin. Sám stojí v čele filmového odboru, v roce 1951 je z něj znovu autor na plný úvazek. Nezval občas pomůže kamarádům v nouzi, většinu času ale jde se stranickým davem.
Neozve se například ve chvíli, kdy jeho bývalého kolegu Záviše Kalandru (1902–1950) popraví. Na druhou stranu spisovateli Jakubu Demlovi (1878–1961) zařídí aspoň titěrný důchod. Kromě svědomí ho dohání také špatná životospráva.
Vaz mu zlomí zápal plic společně s masivním infarktem. Dočká se státního pohřbu, umírá totiž národní umělec.
