Dodnes damascénská ocel fascinuje historiky, metalurgy i milovníky zbraní. Její čepele jsou opředené legendami o neuvěřitelné ostrosti, pružnosti a kráse, kterou vytvářejí typické „vodní“ vzory na povrchu kovu.

Přestože moderní věda dnes zná její principy, skutečné mistrovství dávných kovářů zůstává obdivuhodné i v 21. století.

Vzniká ze zvláštní vysoko-uhlíkové oceli zvané wootz, kterou hutníci vyrábějí už před více než dvěma tisíci lety v Indii a na Srí Lance. Odtud se surovina dostává na Blízký východ, kde z ní místní kováři kují slavné meče a šavle.

Výroba damascénské oceli probíhá v uzavřených hliněných tyglících, do kterých se vkládá železo a uhlíkatý materiál.

Při extrémně vysokých teplotách se uhlík rovnoměrně váže v kovu a vzniká ocel s neobvykle vysokým obsahem uhlíku, který dává materiálu výjimečné vlastnosti.

Co rozhoduje o životě a smrti?

To pravé kouzlo však přichází při kování. Kovář zahřívá a tvaruje polotovar tak, aby v něm vznikala jemná vnitřní struktura z tvrdého cementitu a měkčího feritu.

Právě toto mikroskopické uspořádání způsobuje typické vzory připomínající vodní hladinu nebo letokruhy dřeva. Damascénská ocel si díky tomu zachovává ostré ostří, ale zároveň se neláme, čepel se jenom ohne a opět vrátí do původního tvaru. V době chladných zbraní jde o vlastnost, která rozhoduje o životě a smrti.

Ve hře je i struktura materiálu

Zvláštnost damascénské oceli nespočívá jenom ve způsobu výroby, ale i v hlubokém empirickém poznání materiálu.

Ruský historik a metalurg Nikolaj Timofejevič Beljajev (1878–1955) upozorňuje, že „středověcí kováři pracují s ocelí způsobem, který překvapivě odpovídá moderním poznatkům o krystalické struktuře kovů“.

Americký materiálový vědec Oleg D. Sherby (1921–2015) k tomu dodává, že damascénská ocel „ukazuje, jak zásadní roli hraje mikrostruktura materiálu, nikoli jenom jeho chemické složení“.

Právě tato kombinace zkušenosti, řemesla a tajemství činí damascénskou ocel nesmrtelnou legendou.