V kopcovité krajině Kantabrie se potichu plíží lovec. Z dálky slyší burácet moře, slunce pálí a stopa před ním je víc než jasná. „Hlavně opatrně,“ říká si. Jenže stopa ho dovede do mělkého údolí, kde spatří temný jícen jeskyně. Nakoukne dovnitř, a v šeru si všimne několika kostí, ale to může být cokoliv.
Později upozorní na existenci jeskyně svého pána, dona Marcelina Sanz de Sautuolu (1831–1888). „Je tu spousta jeskyň,“ mávne nad tím don rukou a pár let trvá, než konečně najde čas se do jeskyně podívat.
Sautuola je kromě jiného nadšený archeolog amatér a tak jeskyně rád zkoumá. Když v roce 1879 dorazí do Altamiry, zaujmou jej ty samé kosti. Začne je zkoumat podrobněji a zjistí, že místo bylo v pravěku osídleno. A že tady najde možná dost zajímavé poklady.
Místo navštíví několikrát a spolu s ním občas vyrazí i jeho osmiletá dcera Maria. Zatímco on kope v zemi a objevuje starodávné artefakty, holčička si v jeskyni hraje a prozkoumává ji na vlastní pěst. Až do onoho osudného dne, kdy se ze tmy ozve výkřik.

Divoká zvěř dávných dob
„Tatínku, tatínku, tam je bizon!“ volá holčička a Sautuolovi to přijde divné. Možná se jí něco zdálo? Možná nějaká kost? Když se nechá odvézt asi třicet metrů od vchodu jeskyně, v záři lucerny spatří býka i on.
Je nakreslený hnědou hlinkou na zdi a je prostě nádherný. A není jediný. Obě se otvírá pohled na pomalovaný strop, kde je podobných obrazů mnohem, mnohem víc. Je to jeden z prvních objevů jeskynních maleb.
Poprvé se v celé kráse ukazuje, že i pravěcí lidé dokáží abstraktně uvažovat, že mají talent tvořit krásné věci. Mnozí nálezu nevěří a považují jej za podvod – těm ústa zavřou další podobné nálezy na dalších nalezištích.
„To je úplná pravěká sixtinská kaple,“ prohlásí francouzský archeolog Henri Bruil (1877–1961), když dílo spatří. Malby nejspíš vznikají někdy mezi 35 000 až 13 000 ley před naším letopočtem, kdy je jeskyně obydlena.

Pravěká sixtinská kaple
Je to skutečná nádhera. Na stropě a na zdech se nachází několik desítek vyobrazení bizonů, jelenů, medvědů, divočáků nebo koní. Částečně jsou kreslené, částečně vyryté do skály. Největší obraz má kolem dvou metrů.
Proč malby vznikají a jaký je jejich význam, to už je jiný příběh, na který vlastně nikdo nedokáže přesně odpovědět. Malby, nejenom ta v Altamiře, vznikají na těžko přístupných místech. Počítá se proto s tím, že malby mají magický ráz.
Možná jde o způsob, jak tlupě zajistit šťastný lov. Hojnost zvěře, která je vyobrazena v jeskyních, má symbolizovat hojnost zvěře na lovištích. Vědci předpokládají, že malby vznikají v jakémsi transu, možná i podpořeném halucinogenními rostlinami.
Ale na přesnou odpověď, jestli jde o magii nebo něco jiného, si musíme ještě počkat.

Altamira dnes
Krása pravěkých maleb přiláká velké množství turistů. V průběhu dvacátého století jeskyní projdou tisíce a tisíce návštěvníků, což má na malby neblahý vliv. Vlhkost a narušené mikroklima ničí i pravěké malby.
Jeskyně je proto uzavřena a návštěvníkům je zpřístupněna kopie jeskyně v těsné blízkosti. V posledních letech jsou návštěvy opět umožněny, ale za přísných podmínek.