Všichni kolem stolu jsou už dávno usazení, tak proč se konečně nepustí do lákavě vonícího jídla? Teprve když se ve dveřích mihne zrzavá šelma, všichni vědí, že konečně uspokojí svoje hladové žaludky. Jock je stejně důležitým strávníkem jako mocný politik.
Když se řekne Winston Churchill (1874-1965), většina lidí si okamžitě vybaví muže s doutníkem, skleničkou whisky a nezaměnitelným burácivým hlasem, který dokázal vyburcovat Británii proti Hitlerovi.
Churchill ovšem není jenom válečný buldog, ale i vášnivý milovník zvířat. Jeho domov v Chartwellu v Kentu se podobá spíše malé zoologické zahradě než usedlosti důstojného státníka.
Jeho nejznámějším zvířecím společníkem se stává zrzavý kocour Jock. narozeninový dárek k Winstonovým 88. narozeninám od jednoho z jeho dlouholetých osobních tajemníků, sira Johna „Jocka“ Colvilla. Po něm také dostává jméno.
Traduje se, že Churchill nikdy nevečeří bez něj. „Když Churchill jedl, Jock seděl u stolu. Pokud kocour nepřišel, klidně se s jídlem čekalo,“ vzpomínala hospodyně z Chartwellu.
Hosté se prý nedivili, protože v Churchillově domě zvířata zaujímala stejně důležité místo jako lidé. Kocour umírá v roce 1974 ve věku lidských 12 let, což je ekvivalent kočičích 84 let.
Brit Larry Kryske, uznávaná autorita na Churchilla, o něm dokonce napíše knížku s názvem Churchillova kočka: Kočičí vzpomínka, která spatří světlo světa v roce 2019.
Kdo stojí v čele
Jock ovšem není první kočkou, která provází Churchilla politickým životem. Chlupáčů vlastní postupně více. Ještě během války má kocoura jménem Nelson. Ten se zapíše do dějin svojí drzostí.
V Downing Street 10 se totiž v létě roku 1940 střetává s kocourem Bobem předchozího premiéra Nevilla Chamberlaina (1869-1940). A podle svědků Nelson soupeře šikanuje, vyhání z místností a symbolicky tak demonstruje změnu vlády.
„Nelson ví, kdo je teď v čele,“ poznamená k jeho chování páníček s pobaveným úšklebkem. Sám zmiňované zvíře překřtí nelichotivě na „mnichovského myšáka,“ protože jeho páníčkovi podpis Mnichovské dohody v roce 1938 nemůže zapomenout. Nelson s Churchillem probdí hodně válečných nocí, kdy premiér pilně pracuje.
Zlomí psí nedůvěru
Churchill má rád i psy, ale dlouho žije v přesvědčení, že oni nemají rádi jeho. „Psi cítí, že jim nerozumím,“ posteskne si prý jednou. Všechno změní až čokoládově hnědý pudl Rufus. Ten se stane jeho stálým kamarádem.
Jezdí s ním autem, jí ještě před Cburchillovými a sedí u politika, trávícího dlouhé večery s dokumenty. Když se jednou Churchill chystá do kina na film Oliver Twist, vezme Rufuse s sebou.
„Ne, Rufusi, na tohle se koukat nebudeš,“ řekne mu, když dojde na scénu, ve které Sikes topí psa.. Rufus I umírá, když v roce 1947 srazí auto. Služebné pak nemůže odpustit, že ho pustila z vodítka.
S pořízením dalšího psa váhá, ale nakonec ho pár měsíců poté nahradí Rufus s číslem II.
Zlaté rybky, labutě i koně
V Chartwellu v jezírkách plavou zlaté rybky a labutě, o které se Churchill osobně stará. Často je krmí a sleduje jak majestátně kloužou po hladině. „Labutě mi připomínají impérium,“ řekne jednou.
Jsou krásné, vznešené, ale zároveň vyžadující velkou péči, aby přežily. Nechybí ani koně, které miluje od dětství.
Jízda na koni se pro něj stává symbolem svobody, a i když s přibývajícím věkem musí tento zvyk opustit, rád svoje plnokrevníky alespoň pozoruje v ohradě.
„Koně mají noblesu, kterou lidé často postrádají,“ poznamenává v jedné z mnoha večerních debat se svými hosty. Zvířata mu poskytují to, co v politice obvykle úplně chybí, a to bezpodmínečnou náklonnost.
Sedmá šelma
Tradice kocoura Jocka přežile svého slavného pána. Když po smrti Churchilla jeho rodina v roce 1966 opouští Chartwell, požádá o to, aby v kentském sídle vždy žil zrzavý kocour jménem Jock s bílou náprsenkou a čtyřmi bílými tlapkami.
A skutečně, dodnes tam sídlí! Nyní je to Jock VII., který tu udržuje tradici od roku 2020. Návštěvníci Chartwellu (rodinný dům a zahrada jsou veřejně přístupné) tu mohou potkat pruhovaného kocoura. Sedmá zrzavá šelma v pořadí také určitě nebude poslední.
