„Dokud se pořádně neumyješ, nepůjdeš spát,“ napomíná máma syna a ukazuje mu koupelnu. Dneska si málokdo umí představit život jinak než se sprchováním nebo koupáním každý den.
Ve středověku je to ale úplně jiné. I na královských dvorech je voda spíš vzácností a koupel luxusem, ke kterému se dostanete sotva párkrát do roka. Čistota se tehdy nepočítá podle vůně mýdla, ale spíš podle počtu voňavých bylinek v sáčku u pasu.
Špína na dvoře
Na císařském dvoře to voní? Ani náhodou. Když jistý arabský vyslanec pobývá v 10. století u německého císaře Oty II. (955–983), zapisuje si: „Sotva lze vidět něco špinavějšího!
Myjí se jen dvakrát do roka a šaty nosí tak dlouho, dokud se nerozpadnou.“ A opravdu, místo lesku a sametu čeká návštěvníky zápach, mastné vlasy a špinavé nehty. Lékaři navíc varují: „Pozor na horkou vodu!
Otevírá póry a nemoci se pak dostanou do těla.“ Proto se šlechtici raději jen otřou hadrem nebo přelijí růžovou vodou. „Voňavka to spraví,“ směje se dvorní dáma, která si měsíc nemyje vlasy. Záchod? Jen dřevěná budka s dírou ve věži.
Říká se mu prevét a najdete ho třeba na hradě Přimda. Věřte, že to nebylo zrovna voňavé místo. Moč a výkaly padají rovnou do hradního příkopu, takže těmto místům je nutné se zdaleka vyhnout. Církev také považuje za nepřípustné společné koupání mužů a žen.
První umývárny
Ve 13. století se ale situace začíná postupně měnit a do módy vrací lázně a bylinky. A od té chvíle začíná Evropa objevovat kouzlo čistoty znovu. I v klášterech probíhá vývoj podobně. „Naše tělo je jen schránka, čistý musí být duch,“ říká mnich Petr.
Podle pravidel se mniši koupou jen dvakrát do roka – o Vánocích a Velikonocích. „Když se budu mýt, ztratím čas, který patří Bohu,“ dodává mnich Bernard a jen si opláchne ruce a obličej. Přesto i tady přichází změna.
Kláštery staví první umývárny a lidé v nich i mimo ně zjišťují, že koupel není hřích, ale i potěšení.
