Téměř před 60 lety, 13. března 1964, byla Kitty Genovesová zavražděna rukou Winstona Moseleyho. Přestože volání o pomoc slyšelo 38 svědků, nikdo jí nepomohl a dokonce ani pomoc nezavolal. O tomto příběhu jste už možná slyšeli.

Málokdo ale ví, že takto se ve skutečnosti nikdy nestal. Později se totiž zjistilo, že počet nečinně přihlížejících si vymyslel a přibarvil senzacechtivý novinář.

Zkreslená zpráva ale zaujala Bibba Lataného a Johna Darleyho, kteří však o nepravdivém základu nevěděli.

Dva sociální psychologové přemýšleli nad tím, jak je možné, že přestože volání o pomoc slyšelo tolik lidí, nikdo z nich nehnul ani prstem. Napadlo je, že možná právě proto, že svědků bylo tolik, nikdo pomoc nezavolal.

Experiment na život

Aby ověřili své tušení, vymysleli chytrý experiment. Vypadal následovně. Mladý student přichází na diskuzi o osobních problémech, které mohou studenty při jejich studiu potkávat.

Dozví se, že pro zachování anonymity budou účastníci diskutovat v oddělených kójích, nebudou na sebe tedy vidět a dorozumívání bude probíhat skrze sluchátka a mikrofony.

V diskuzi pak slyší hlasy ostatních studentů, které jsou ale ve skutečnosti pouštěné z magnetofonové pásky. Díky tomu si student vytvoří (mylnou) představu o tom, kolik lidí je přítomno.

Jeden z údajně zúčastněných studentů se zmíní, že má slabší srdce a občas trpí záchvaty. Diskuze pokračuje. Najednou student se slabším srdcem začne panikařit a mluvit o tom, že jeho problémy se vrací a přichází na něho záchvat. Začne volat o pomoc. Po chvíli z mikrofonu zní už jen ohlušující ticho.

Čím víc lidí kolem, tím menší šance na záchranu

Zvedne se jediný skutečně přítomný student ze židle a vydá se zjistit, co se stalo? Pokusí se zavolat pomoc? Právě to zajímalo Lataného s Darlym.

Tito autoři pro různé participanty měnili počet hlasů, které byly slyšet z magnetofonových nahrávek a tedy i počet lidí o kterých si student myslel, že jsou přítomni.

A ukázalo se, že když si pokusné osoby mysleli, že o situaci ví větší počet lidí, klesala pravděpodobnost, že půjdou pomoci a rostla doba, která uběhla do chvíle, než pomoc zavolali.

Když účastníci výzkumu věřili, že o incidentu ví společně s jedním dalším člověkem, pomohli přibližně v 60 % případů. Při čtyřech přihlížejících již toto číslo kleslo na přibližně 30 %.

Díky falešnému novinovému článku se tak podařilo dospět k jednomu z nejdůležitějších objevů sociální psychologie.