Rohy máme spojené spíše s nosorožci či dobytkem, přesto existuje celá řada rohatých ještěrek a hadů.  Co je rozhodujícím kritériem pro to, že se u některých druhů těchto plazů vyvinou, zatímco jiní si vystačí bez nich?

A skýtají svých nositelům samé výhody, nebo jsou jim spíše na škodu?

Zatímco například zmije pouštní (Bitis caudalis) má dva rohy nad velkýma kočičíma očima, její jmenovkyni, zmiji růžkaté (Vipera ammodytes), roste jediný roh ze špičky nosu.

Langaha listonosá (Langaha madagascariensis), endemit Madagaskaru, má zase na čenichu zvláštní výrůstek, jakýsi dopředu čnějící, dlouhý a měkký trn.

Rohy vodnářovky tykadlové (Erpeton tentaculatum), žijící ve sladkých vodách jihovýchodní Asie, pak připomínají spíše tykadla.  To ještěrka zvaná ropušník velký (Phrynosoma asio), endemicky žijící na tichomořském pobřeží jižního Mexika, má sice ostny na zádech vytvořené ze speciálních šupin, ovšem rohy na její hlavě mají kostěné jádro.

Výhoda při námluvách i obraně

Většině hadů a ještěrek poskytují tyto ozdoby výhody zejména při námluvách a obraně, někdy však mají i maskovací funkci při lovu. Jejich tvar se zpravidla vyvinul v závislosti na tom, jaké prostředí konkrétní zástupce řádu šupinatých obývá.

Při lovu jsou rohy výhodou především pro zvířata, která kořist aktivně nepronásledují, ale spíše na ní útočí ze zálohy. Díky rohům mohou snadněji splynout s okolím a stát se tak pro kořist „neviditelnými“.

Útok ze zálohy

Dle nejnovějšího výzkumu vědců z univerzity v Antverpách bylo hned 164 zkoumaných druhů, tedy 94 % hadů a ještěrek s rohy, relativně stacionárními lovci ze zálohy, pouze 11 druhů, tedy 6 % rohatých, pak bylo aktivními predátory.

„Rohy mohou aktivní predátory znevýhodnit při lovu, protože struktura, která zvětšuje jejich hlavu a siluetu, je může činit pro kořist snadněji viditelnými při pohybu,“ uvedl belgický herpetolog Federico Banfi.