Na západní straně čínského hrobu, pocházejícího ze 4. tisíciletí př. n. l., se skví vyobrazení tygra z mušlí. Kočkovitá šelma chrání svět zemřelých. Později se v lidovém čínském umění stává strážcem lidí a dětí.
Už ve starověku lidé přiřkli tygrovi nadpřirozenou sílu a schopnosti. Není ovšem jediným zvířetem, které si spojovali s vlastnostmi bohů a šamanů.
„Zabil kočku,“ tak zní obvinění římského cestovatele, který v roce 100 př. n. l. navštívil Egypt. Dav se chystá na něj vrhnout a lynčovat ho. Je vyloučené, aby muž vyvázl živý.
Kočka ve starověkém Egyptě totiž znázorňuje Bastet, bohyni lásky a radosti, symbolu plodnosti a rozkoše.
Není ovšem sama. Velké úcty ve starém Egyptě požívají také krávy jako matky posvátných býků, symbolů plodnosti, hadi, ztělesňující život, či ptáci ibisové, zpodobňující boha písma a moudrosti.
Indie: Smrtí si znečistí karmu
Hinduista vidí těžce zraněnou krávu. Zvíře trpí bolestí. Upíná na člověka oči, jako by čekala na poslední ránu z milosti. Muž však neudělá nic. Řídí se zásadou Áhimsá, která říká, že za žádných okolností nesmí ublížit živým tvorům.
Jinak si znečistí svoji karmu (v hinduismu vyrovnání příčin a následků). Zabít zvíře, i když trpící, je nepřípustné.
Způsobit smrt krávě, která stojí v posvátné zvířecí hierarchii nejvýše, se potom považuje za stejný hřích jako zabít bráhmána, hinduistického kněze.
Čína: Psík neopustí zdi paláce
Císařovna Cch´-si (1835–1908) kontroluje, jestli malý neposedný psík dostal na talířek porci kachních prsíček. Uklidní ji, když pes spokojeně jí. Ve volných chvílích vladařka sepisuje návod k chovu posvátných pekingských palácových psíčků.
„Nechej jeho tvář býti černou a huňatou jeho hruď, rovné nechť je jeho čelo a nízké, jako u císařského boxéra, oči veliké a svítící, uši nechť jsou posazené jako plachta válečné džunky…“
tak zní její popis čistokrevného tvora, který je po dlouhá tisíciletí společníkem čínských císařů (zprávy o jejich chovu existují už z konce 3. tisíciletí př. n. l.). Nikdy neopouští zdi pekingských paláců. Pokud se někdo pokusí vynést psa ven, je potrestán smrtí.
Mezopotámie: Lev vybrán pro panovníka
Asyřané, obyvatelé žijící kolem horního toku řeky Tigris (v dnešním Iráku) si už ve 3. tisíciletí př. n. l. oblíbí lva.
„V Asýrii byl lev tak uctíván, že ho směl lovit pouze král,“ vysvětluje britský archeolog Nicholas J. Saunders. I další civilizace si šelmu, považovanou za krále zvířat, později berou za svůj symbol.
Křesťané mají Kristova lva, dokonce i Buddha se někdy znázorňuje jedoucí na lvu. Řekové a Egypťané ho pasují do role strážce podsvětí. V Řecku tesají lvy na náhrobní kameny vojáků, kteří nechali své životy na bojišti. Mají za úkol odhánět od mrtvých zlé duchy.
Řecko: Husy hlídají dům
Letní den roku 350 př. n. l. Křik husího hejna se ozývá do dálky. Kejháním dávají ptáci svému majiteli na vědomí, že se někdo nebezpečně přiblížil k jeho domu. Husy jsou ve starověkém Řecku velmi ceněnými ptáky.
Společně se psy patří mezi posvátná zvířata bohyně lovu Artemis, ovšem jsou lepšími hlídači než oni. Do galerie Artemidiných uctívaných tvorů patří ještě jelen. Zvířecí doprovod řeckých božstev je vůbec pestrý.
Například bohyni Héru doprovází páv jako symbol hrdosti a kráva. Bohyně lásky Afrodita se neobejde bez vrabce, labutě a holuba.