Když začne rašit tráva, rozkvetou květiny a stromy i keře se obalují listím, cítíme, jak z nás spadne zimní letargie. Najednou je nám veseleji, máme lepší náladu a těšíme se na měsíce plné slunce.

A co teprve naši předkové, kteří žili v těsném sepětí s přírodou: pro ty to byla příležitost k oslavě!

Temné a chladné období roku znamená pro dávné Slovany těžké časy. Když se s přicházejícím jarem oteplí a sluneční paprsky získají sílu, je čas dát zimě oficiálně sbohem. A jak jinak, než pěkně barvitým rituálem:

vynesou z osady Moranu – figurínu, která je ztělesněním smrti. A tento původně pohanský zvyk potom přeberou i křesťané. Ačkoli se na něj církev dívá skrz prsty, vydrží pěkně dlouho.

V některých regionech naší země, ale i jinde v Evropě, je toto veselé vítání jara stále velmi oblíbenou zábavou!

Kdo uteče, vyhraje!

Zatímco západní slovanská větev – populace tvořící především dnešní státy Polsko, Česko a Slovensko – obvykle tento rituál provádí okolo dne jarní rovnodennosti, později v křesťanské době se obyčejně odehrává v neděli dva týdny před Velikonocemi, což letos připadne na 6. dubna.

Tento den dokonce získá název Smrtná neděle. Hlavní roli hraje figura, která nese jméno Morana, Morena, Marzana, Mařena, Smrtka a podobně v závislosti na daném regionu.

Nejčastěji bývá vyrobena ze slámy, oblečená do ženských šatů a mnohdy také „ozdobena“ třeba cáry hadrů nebo vaječnými skořápkami. Za zpěvu písní je v průvodu vynesena z vesnice a poté vhozena do vody, zapálena na hranici nebo zakopána do země.

A pak je čas utíkat! Věří se totiž, že kdo doběhne do vesnice jako poslední, do roka zemře.

Zjara má být veselo…

Tato spojitost získává ještě temnější podobu v lužických rituálech (území dnes rozdělené mezi Česko, Polsko a Německo). Figurína je oblečena do svrchních šatů člověka, který v dané vesnici zemřel jako poslední, a na hlavě má závoj poslední nevěsty.

V některých částech Moravy a Slezska zase oblékají i mužskou figuru, takzvaného Mařocha.

Nejstarší písemná zmínka o vynášení smrtky má podobu zápisu z církevního sněmu z roku 1366, který popisuje zvyk vynášet na jaře za doprovodu zpěvů z obce figuru, představující smrt.

Lidé ji za velkého jásotu hodí do řeky a vysmívají se jí, že už jim nemůže dál škodit. I když církevní autority popisují oblibu tohoto obyčeje, zároveň ho odsuzují.

Copak jste pohané?!

Je podle nich totiž pohansky pověrečný, což se netoleruje. Ti, kteří se ho účastní, mají zakázáno přistupovat ke svátostem, jako je například přijímání, zpověď nebo sňatek, dokud jim arcibiskup neurčí, jak skutek odčinit, ideálně přiměřenou pokutou.

Ale církev se s tímto veselým jarním zvykem nakonec musí smířit, protože je nesmírně populární. Jeho obliba začne upadat až v 19. století, a to především v Čechách, zatímco na Moravě se na některých místech dodržuje nepřetržitě po řadu staletí až dodnes.

V současnosti se jeho obnově věnují různé folklórní skupiny a to nejen na venkově, ale také ve velkých městech a dokonce i v některých částech Prahy.