Monotónní bouchání stavů na chvíli utichlo. Rodina Svatých usedla k obědu. „Unesla by nit během tkaní vzduchová tryska?“ položil záludnou otázku ani ne sedmnáctiletý Vladimír. Všichni se po sobě podívali. Místo odpovědi ale jenom pokrčili rameny.
V roubené chalupě v severočeských Roztokách u Jilemnice vyrůstal Vladimír Svatý (1919 – 1986) s kulisou neustálého hluku z tkalcovských stavů.
Hučení těžkého člunku, který prolétával osnovou z jedné strany na druhou, se stávalo jeho ukolébavkou (člunkové stroje vydávají hluk kolem 100 dB, bezčlunkové asi 90 dB).
Když v roce 1944 převzal rodinnou tkalcovnu, už dávno přemýšlel o tom, jak ulehčit obsluhu stroje a ztlumit hluk, který vibroval tkalcovnou. Vrátil se ke své vizi a rozhodl se člunek nahradit vzduchovou tryskou.
Experimentoval tak dlouho, dokud se mu nepodařilo zkonstruovat nový tkalcovský stroj. Prohazování útku osnovou místo člunku nahradila vzduchová tryska a stlačený proud vzduchu. Nápad si nechal patentovat v roce 1947.
Patent za korunu
„Zatajil zásoby materiálu,“ přišlo ale na něj po únoru 1948 udání. Komunisté toho využili a nadějného konstruktéra poslali za mříže. Brzy ale pochopili, že jeho vynález má velkou cenu.
Rovnou z vězení ho proto poslali do nově vzniklého národního podniku Nopaka, kde měl vývoj nového tkalcovského stavu dokončit. Na ocenění ale čekal marně.
Jeho patent prodali za symbolickou jednu korunu do Zlínských strojíren, které podle jeho konstrukčního návrhu vyrobily prototypy tryskových tkalcovských stavů. Ty putovaly do podniku Rico v Litvínově, který se stal první tryskovou tkalcovnou na světě.
Další prvenství
V roce 1951 se Vladimír Svatý stal zaměstnancem Výzkumného ústavu textilního v Liberci a ačkoli byl kvůli svému buržoaznímu původu stále pod přísným dozorem režimu, mohl si kolem sebe vybudovat malý výzkumný tým.
Zatímco se spolupracovníky zdokonaloval pneumatický tryskový stav, v jeho hlavě už se rodilo další zařízení, které by na prohazování útku osnovou využívalo proud vody.
Plány dokončila Svatého skupina roku 1951. Pět let ale trvalo, než se nákresy na papíře proměnily v sériovou výrobu strojů.
Rok poté už ve výrobní hale tehdejších Pojizerských bavlnářských závodů v Semilech stály hydraulické tkalcovské stavy jako vojáci v řadě za sebou. I v tomto případě si Češi připisují světové prvenství.
Žádal hlavně klid
Konstruktér ale opět neusnul na vavřínech. V 60. letech 20. století představil další novinku: skřipcový stav na tkaní hedvábí. Během svého života vychrlil 139 patentů, které se věnovaly tryskovým a hydraulickým stavům.
Libereckému výzkumnému ústavu zůstal věrný až do konce života. Svatého přáním bylo jedno jediné: Mít svatý pokoj od perzekuce své osoby za měšťácký původ a moci hlavně v klidu pracovat na svých vynálezech.
Jeho patenty vzduchových a vodních tkacích stavů totiž slouží jako konstrukční předloha pro výrobu textilních strojů dodnes.
O peníze se soudit nechtěl
Prototyp tryskového tkacího stroje měl být předveden i v obchodním domě Bílá labuť za účasti Antonína Zápotockého (1884-1957). Autora patentu ovšem nepozvali.
Nakonec se ale bez něj neobešli, protože ani tři inženýři si nevěděli rady s tím, jak stroj zprovoznit. Proto museli Svatého do Prahy přivézt. „Inženýrku, to je tvoje?“ zeptal se ho prý přezíravě Zápotocký a vynálezce kývl. „S tím bys ve světě zbohatl.
Ale my ti také něco dáme.“ Svatý se ale nedočkal žádné finanční odměny, pouze nepříjemného sledování od komunistů. Podezírali ho, že svůj vynález chtěl prodat do USA nebo příteli pomoct k útěku.
Stát bohatl z licencí za prodej jeho patentů do celého světa včetně Velké Británie, USA nebo Japonska, on nedostal prakticky nic, soudit se s režimem ale nechtěl. „Nepůjdu za penězi přes mrtvoly,“ řekl před smrtí svojí sestře.
