„Když mi bylo šest let, počal jsem vyráběti boty z kožených bezcenných odřezků na kopyta vlastní výroby,“ vzpomíná Tomáš Baťa. V jeho rodině se ševcovské řemeslo dědí z otce na syna.
První zmínka o ševci jménem Lukáš Baťa pochází už z roku 1667. Tomáš sice respektuje tradice svých předků, ale touží podnikat sám, na vlastní pěst a nově.
„Budeme pracovat od šesti ráno do šesti večer s hodinovou přestávkou na oběd,“ prohlásí roku 1894 Tomáš Baťa (1876–1932).
Ačkoli je ze sourozeneckého tria, do kterého patří ještě sestra Anna (1872–1936) a bratr Antonín (1874–1908), nejmladší, zdá se, že má nejvíc energie pustit se do ševcovské živnosti. Přitom sotva oslavil 18. narozeniny!
Jenže trojice má příliš velké oči. Nemají vlastní kapitál, stroje si pořídili na splátky a za ševcovský materiál ručí směnkou. Výdělky bohužel nejsou tak velké, aby obojí zvládli splácet. Co teď? Vypadá to, že dojde k nejhoršímu.
„Přece to nevzdáme, dluhy splatíme,“ dodává Tomáš naději ostatním. Zakousne se do práce. Od vlaku tahá do Zlína nálož materiálu, zhotovené boty sám pěšky roznáší zákazníkům. Den co den…
Úspěch s plátěnkami
Obrovské úsilí se vyplatí. Roku 1896 konečně svítá na lepší časy. Splacení dluhů je na dosah, než přijde další hrozná zpráva. „Firma Koditsch krachuje,“ šeptá si vyděšeně Tomáš. Průšvih. Baťovi měli uložené směnky právě u nich. Chce to nějaký nápad.
Anna s Antonínem koukají na Tomáše. Vždycky si přece ví rady – i v té nejhorší situaci. Tomáš nezůstane nic dlužen své pověsti zachránce rodinného byznysu. „Mohli bychom šít plátěné boty. Plátno je levnější než kůže,“ řekne zamyšleně.
Jeho nápadu ale nikdo moc nevěří. „To nebude držet,“ ozývají se námitky. Nikdo si plátěné boty nedokáže představit. Přesto to mladý Baťa zkusí. Nápad, považovaný za čiré bláznovství, se však ujme.
Evropa je mu malá
Nové boty musí mít samozřejmě koženou podrážku. Důležitá je i kožená špička, protože v ní je bota hodně namáhaná. Na zbytek stačí plátno. Tomášovy plátěnky si záhy získávají oblibu. Daří se umazávat další a další části dluhu. Konečně je roku 1897 vše splaceno.
Od teď už Baťovi vydělávají na sebe! Naplánují stavbu malé továrničky. Zaměstnávají již 40 dělníků. Mladý Tomáš ale míří výš. Chce nové zkušenosti, nový pohled na svět.
Evropa je mu malá, a tak na konci roku 1904 ještě se třemi svými zaměstnanci odplouvá do Ameriky. Na její půdu vstoupí 10. ledna 1905.
Hodnotí se specializace
Společně s ostatními uchazeči o práci stojí Baťa před bostonskou továrnou ve frontě. Několikrát denně musí dokazovat, že má na to pracovat u obuvnických strojů. Na jeho neúspěch jako supi čekají další zájemci, ochotní okamžitě nastoupit na jeho místo.
„Takových zkoušek podstoupil jsem za den třeba dvacet a za týden šestkrát tolik. To skličovalo moji mysl. Vžil jsem se úplně v cítění dělníka,“ popisuje tvrdě nabyté zkušenosti. Jeho přesvědčení, že umí v obuvnictví všechno, bere za své.
„Došlo mu konečně, že jeho v Evropě ceněná univerzalita, zde braná jen jako jakési »všeumětelství«, je v Americe spíš na překážku. Zde se hodnotil špičkový výkon v jediném oboru, specializace,“ uvádí současný autor Pavel Hajný.
