Říká se, že ve vesmíru je naprosté ticho. Pomoci se tu nedovoláte, protože není nic, co by zvukovou vlnu vašeho hlasu přenášelo dál. Že by tu žádné ale zvuky nevznikaly, rozhodně pravda není!
Představte si, že vás každé ráno budí rockový koncert z nebe! Mohlo by to být klidně Slunce, kdyby tedy mezi jím a Zemí existovalo médium, které by k nám jeho zvuky doneslo.
Slunce totiž žádný tichý beránek rozhodně není! Jak to ale víme, když není nic slyšet?
Zvuk ve své podstatě není nic jiného než mechanické vlnění. I když se zrovna nedostane až k našim uším, jeho frekvenci můžeme jednoduše nahrát. A pustit si ho pak jinde – třeba na Zemi.
Sondy sledující naši hvězdu nám tak již přinesly důkazy o tom, že rozžhavený a bublající sluneční povrch připomíná armádu kvílejících sirén!
A že kdyby tento rámus něco dopravilo až k nám, i na vzdálenost 150 milionů kilometrů by dosahoval hlasitosti okolo 100 dB. Což odpovídá startující motorce či motorové pile.
Měsíční strašidlo?
Odvracená strana Měsíce se nám permanentně ukrývá. Poprvé ji spatří posádka Apolla 8 na Vánoce 1969, když uskuteční okolo našeho souputníka první pilotovaný oblet. Ovšem až jejich kolegům z Apolla 10 (1969) ona tajemná polovina nachystá překvapení!
„Slyšeli jste ten pištivý zvuk?“ „Zní to jako podivná hudba,“ ozývá se na záznamech rozhovoru členů posádky a všichni se tehdy shodují na tom, že nic podobného rozhodně nikdy neslyšeli!
Na tajemnosti nakonec přidává i skutečnost že se NASA rozhodne zveřejnit nahrávku zvuku až za 47 let. A při té příležitosti odborníci přiznávají, že pro divný úkaz stále nemají jasné vysvětlení.
Magnetické pole ani atmosféru Měsíc nemá – mohlo jít snad o setkání radiových vln? Nápady jsou i odvážnější, astronaut Al Worden (1932– 2020) vysloví možnost mimozemského vysílání.
Hlasitá záře
Pojďme se vydat hlouběji do Sluneční soustavy. Budeme i tam potřebovat chrániče sluchu? Na Marsu rozhodně ano!
V roce 2018 totiž sonda InSinght na rudé planetě zachytí tak silný vítr, že by se vám doslova třásly uši. I když podle NASA zvuk sám době tak hlasitý není – zesiluje se tím, jak se opírá do sondy a jejích solárních panelů.
A kdybychom letěli ještě dál? V roce 2016 nahraje sonda JUNO až neskutečně děsivý zvuk u pólů Jupiteru. Tak strašidelný, že spíš než hlas planety připomíná soundtrack k hororu.
Nejde však o křik upírů ani zděšených obětí – to je jen Jupiterova polární záře, která je má nejsilnější energetické částice v celé Sluneční soustavě.
Jak polární záře vyvolává zvuky, vědcům zatím jasné není. V každém případě se však hlasité polární záře objevily již i na Zemi. A ta na Jupiteru je asi 100 000krát jasnější!
Vesmírná romantika
Že se ticha nedočkáme ani na Saturnu, potvrdí v roce 2017 sonda Cassini, při průletu v okolí Saturnových prstenců. Zvuk už tu není tak děsivý jako ten Jupiterův, připomíná spíš zvláštní hudební nástroj. Anebo letadlo letící v bouřce.
Ve skutečnosti jde o neklidné plazmové vlny, které se pohybují mezi Saturnem a jeho měsícem Enceladem!
Za trochou klidu musíte až na Uran či Neptun, které mezi planetami patří mezi nejtišší. Ani tady však nechybí jemné hučení nekonečného větru.
Možná až trochu romantické, i když v tom rozhodně planety nemají na kometu 67P. Pověstnou tím, že zpívá! Vibrující plazma v jejím magnetickém poli se přirovnává i ke zvukům delfínů.
Zpěv Země
A jaké zvuky vydává Země, pokud by ji někdo poslouchal či nahrál z vesmíru?
Kam už nedolehne žádný lidský hluk, hrají sólo částice slunečního větru, zachytávané v horní části zemské magnetosféry – v takzvaných Van Allenových radiačních pásech.
Jejich zvuk samozřejmě sami neslyšíme, ovšem pro jejich zaznamenání vyšle NASA v roce 2012 speciální sondu. A podaří se!
Zasvěcení tvrdí, že zvuk Země z vesmíru připomíná štěbetající hejno ptáků brzy ráno. Proto se mu, stejně jako ptačímu zpěvu, říká chór.
