Byl to moment. Pár krátkých okamžiků, které rozhodly o tom, že 200 let tvrdé práce se změní na šedavý popel. Váženým historikům se zhroutí svět a slza z tváře kane i leckterým „obyčejným“ Brazilcům. Vždyť právě přišli o svou chloubu, nejstarší vědeckou instituci v zemi, jejíž rozsáhlé sbírky obdivoval se závistí v oku celý svět.

„Všichni jsme věděli, že budova je zranitelná,“ pokyvuje smutně hlavou Roberto Leher (*1961), rektor Federální univerzity v Riu de Janeiru a každý, kdo si tamní Národní muzeum důkladněji prošel, mu musí dát za pravdu.

Ač úložiště archeologických nálezů a historických memorabilií nevyčíslitelné hodnoty, návštěvníci tu pravidelně zakopávají o trčící kabely a na bedra jim padá drolící se omítka ze stropů, podpíraných provizorními trámy.

Poslední prohlídka

A takové moderní protipožární zabezpečení? O tom si může muzeum nechat jen zdát! V roce 2015 je dokonce na čas zavřeno „pro nedostatek prostředků na jeho údržbu“. Druhý zářijový den roku 2018 je ovšem už zase plné lidí.

Ti nadšeně obdivují třeba 12 000 let starou kostru 25leté ženy, jako nejstarší nalezenou lidskou fosilii na území amerického světadílu, ostatky dinosaurů, římské fresky, předkolumbovské artefakty nebo obří meteorit, vážící více než pět tun.

Nikdo z nich netuší, že tyhle skvosty vidí naposledy.

Všechno je zničeno…

A pak se návštěvní hodiny nachýlí ke konci, prostory uvnitř osiří a jen díky tomu nepřijde nikdo k úhoně. Začne to závadou v klimatizaci, odkud se oheň rozšíří dál do budovy. Hasiči jsou sice na místě během chvilky, jenže dva nejbližší požární hydranty, které chtějí k záchraně pamětihodnosti využit, nefungují.

A než se vyslané kamiony vrátí s vodou z nedalekého jezera, dělají si už plameny i díky velkému množství hořlavých materiálů, co chtějí. Když konečně zkrotnou, je jasné, že škody, které stačily napáchat, budou pro lidskou civilizaci nevyčíslitelné.

Nenávratně pryč je přibližně 90 procent z okolo 20 milionů exponátů, které v muzeu byly. V ohni zmizí předměty ze všech oborů přírodních věd, archeologie, historie, etnografie a dalších. Stejně jako jedna z největších antropologických a historických sbírek v celé Americe.

Artefakty, které se hasičům podaří z ohořelého torza budovy vynést, představují jen mizivou část zničeného dědictví.

Hořká ironie osudu

„Při požáru naštěstí nikdo nezemřel, ale ty škody se zkrátka nahradit nedají,“ hořekuje někdejší ředitel muzea Sergio Kugland de Azevedo (*1956). Hlas se mu přitom láme žalem. Tehdejší brazilský prezident Michel Temer (*1940) je na tom podobně: „Dvě stě let práce, výzkumu a vědění je ztraceno,“ posteskne si a přislíbí rekonstrukci.

K té se paradoxně schyluje už před požárem, jak přizná náměstek ředitele muzea Luiz Duarte „Nedávno jsme uzavřeli dohodu se státní rozvojovou bankou BNDES o značné investici do obnovy budovy. Ironií osudu je, že jsme plánovali nový systém protipožární ochrany.“