Jestli do roka nepřineseš žádné peníze, zakážu ti do té školy chodit,“ vyhrožuje Lodovico Buonarroti svému talentovanému synovi Michelangelovi Buonarrotimu, který se učí sochařskému umění ve škole rodu Medicejů v italské Florencii.

Sám Michelangelovi Buonarrotimu (1475 – 1564)se cítí odstrčený, protože ho zkušenější sochaři nechtějí pustit k žádné pořádné práci. Tajně proto v noci v roce 1489 začne do kusu bílého mramoru tesat masku fauna.

„Opravdu skvostné,“ září mecenáš Lorenzo de Medici (1449 – 1492) nadšením, když si hotové dílo prohlédne. Okamžitě pozve mladíka do svého paláce, kde mu zajistí bydlení a nabídne plat tři floriny týdně (což odpovídá tehdejšímu platu dělníka).

Otec může být konečně spokojený. O to větší radost má, když syn za své první dílo, Madonu na schodech, dostane od Lorenza 50 zlatých florinů.

Půjčka pro otce

Když Michelangelo přijíždí roku 1496 do Říma, seznámí se zde s kardinálem Raffaelem Riariem (1461 – 1521). Ten ho hned druhý den po setkání bere do skladu kamene. „Vyberte si ten nejlepší blok carrarského mramoru.

Vytesáte mi sochu podle mého přání,“ vyzve kardinál mladého umělce. Riari si ale pořád není schopen si rozmyslet, co by měl sochař z mramoru vytvořit. Čas běží a umělec, který je bez práce, začíná být netrpělivý.

Jednoho dne se navíc na jeho stole objeví obálka. Otec žádá o peníze, aby mohl splatit své dluhy. Později dostává sochař zprávu, že se otec Lodovico kvůli dluhům dostal do soudního sporu a hrozí mu vězení.

Michelangelo okamžitě požaduje přijetí u kardinála Riariho a žádá ho o vyplacení peněz za to, že mu dosud nezadal zakázku. Nakonec mu ale nezbude než si půjčit 25 florinů od přítele a poslat je obratem otci.

S jídlem roste chuť

Pro krásu Michelangelova umění se nadchne i Jacopo Galli, římský bankéř a nadšený sběratel antických soch. „Jak se vám mohu odvděčit?“ ptá se Galli, když uvidí hotové náčrty k soše boha Bakcha, jejímž bude majitelem.

„Pošlete nějaké peníze mému otci do Florencie,“ odpoví mu Michelangelo. Jacopo okamžitě vydá pokyn, aby měsíc co měsíc dostával Lodovico Buonarroti určitou částku. Jenže otec nezná míru.

„Jak je možné, že za Davida (slavnou sochu – pozn. red.) dostaneš jenom 140 florinů (šest florinů za každý měsíc práce po dobu dvou let, nakonec ale dostane více, celkem 900 zlatých – pozn. red.)?“ ptá se později svého syna.

Když si pak otec jednou vybere z banky ve Florencii hotovost patřící sochaři, Michelangelo se rozzuří do běla.

Spí v šatech a botech

Otec i bratři jsou závislí na jeho příjmech. Jakmile se Michelangelo setká se svým bratrem Giovansimonem, trpce si uvědomí, že jeho práce je pro celou jeho rodinu zlatým dolem. Později mu rozčileně v dopise píše:

„Dovol, abych ti připomenul, že nic na tomto světě ti nepatří a peníze na tvoji útratu a na domácnost ti dávám já.“

Sám žije střídmě, ačkoli o finance většinou nemá nouzi. Například papež Julius II. (1443 – 1513), mu za výmalbu Sixtinské kaple chrámu svatého Petra a mramorový náhrobek vyplácí krátce před svou smrtí tolik peněz, že si může koupit nový dům.

Přesto si podle svého učedníka Ascania Condiviho nepotrpí ani na lahůdky. „Jí více pro potřebu než pro potěšení a často spí v šatech a v obuvi,“ říká o jeho skromnosti Ascanio.