„Tisícovka mých pěšáků se nemůže postavit desetinásobné přesile,“ uvažuje poslední dubnový den roku 1619 Albrecht z Valdštejna. „Mohu ji ale pro císaře zachránit,“ rozhodne se a vzápětí vydává rozkaz o přesunu svých mužů z Olomouce na jih. Toto rozhodnutí považují za zradu i mnozí jeho vojáci.

V Čechách vypuká stavovské povstání, rebelové se bouří. Moravané ale vyčkávají.

V srpnu 1618 se scházejí v Brně na zemském sněmu a snaží se udržet Moravu v neutralitě, stejně jako v roce 1546, kdy české stavy protestovaly proti Ferdinandovi I. (1503–1564).

Vojenské pluky moravských stavů včetně pluku Albrecht z Valdštejna (1583–1634) však mají pohotovost. Šíří se totiž signály, že české stavy míří s vojskem na Moravu.

A opravdu, jejich desetitisícová armáda se dává záhy do pohybu a chce dobýt Brno. Na Moravě už se ale ozývají i hlasy o připojení k českým rebelům. To by znamenalo konec moravské neutrality.

24. března 1619 dostává Albrecht patent o svém jmenování císařským plukovníkem a cítí se proto věrný panovníkovi. Podle historika Josefa Polišenského (1915–2001) „byl pro to, aby moravské stavovské vojsko bylo převeleno k císařské armádě“. O několik týdnů později se o to osobně postará…

Obvinění z velezrady

Valdštejnovo vojsko o síle 1000 pěšáků se v dubnu 1619 nachází v Olomouci, hlavním městě moravského markrabství. „Pochodujte směrem k jihu k Uhrám,“ zní 30. dubna 1619 jeho rozkaz vojákům.

Ví, že u Brna by se setkal s armádou z Čech, proti které by neměl šanci. Proto se jí chce vyhnout. Celkem devět z deseti praporů míří pod vedením nejvyššího strážmistra (jméno neznáme) pryč. Ten desátý si Valdštejn ponechá jako osobní stráž.

Nálada mezi jeho muži však není dobrá, morálka klesá. Nejeden z důstojníků pochybuje o správnosti tohoto tažení a na jazyk se mu dere slovo zrada. Hrozí, že nejvyšší strážmistr, sám nespokojený, rozhodne o návratu do Olomouce.

„V tomto kritickém okamžiku projevil Valdštejn nepředstavitelnou krutost, ale zachránil tím celou zamýšlenou operaci. Vrchního strážmistra pro porušení rozkazu na místě zabil.

Učinil to v návalu hněvu, ale zmrazil tím všechny nespokojence,“ uvádí současný autor Josef Veselý.

Ještě tu noc vtrhne Valdštejn se 40 mušketýry do olomouckého domu (v dnešní Ostružnické ulici), patřícímu Johannu Birettovi, moravskému zemskému výběrčímu. „Vydejte mi peníze, nebo zemřete,“ pohrozí Birettovi. Výběrčí má strach.

Proto neváhá a pokladnu raději vydá. Cinká v ní tehdy více než 96 000 zlatých. Celkem osm vozů s ukradenými penězi, zásobami munice a výstrojí směřuje na jih ke hranicím s Uhrami a pak se stočí dále na Vídeň. Zastavit se je už nepodaří.

Vybuduje armádu na vlastní náklady

Císař Ferdinand II. (na trůn nastupuje po Matyášově smrti v březnu 1619) je ale jiného názoru.

„Chtěl zabránit tomu, aby zemské peníze a zemské vojsko padlo do rukou českých rebelů, kteří vtrhli na Moravu,“ obhajuje svým listem Valdštejnovy kroky. Jestliže tím chtěl uklidnit situaci, způsobí pravý opak.

Pro moravské stavy tohle byla poslední kapka, teď se připojují ke vzbouřeným Čechám. 11. května 1619 prohlašují Valdštejna za psance a jeho majetek na Moravě konfiskují. Co bude s vojevůdcem dál?

„Je plně odkázán nejen nějakým kalkulem mířícím do budoucna, ale i přítomnou situací na službu Ferdinandovi,“ píše český historik Zdeněk Kalista (1900–1982). Teď už není cesta zpátky. S Moravou přerušuje Valdštejn veškeré styky.

Jasně stojí na císařově straně a připravuje si půdu pro závratnou kariéru generála císařských vojsk.

Doplatí na vysoké ambice

Habsburskému panovníkovi nabídne, že vybuduje na vlastní náklady vojsko, které bude chránit říši proti protestantským jednotkám. Verbování se mu daří. Jeho armáda má ze začátku asi 30 000 vojáků, později naroste až na počet 100 000 žoldnéřů.

Ferdinand II. Valdštejnovi platí tituly, hodnostmi a po bitvě na Bílé hoře i možností získat konfiskovaný majetek. Vojevůdce získává titul meklenburského vévody a frýdlantského knížete, do jeho majetku se dostávají prakticky celé severovýchodní Čechy.

Centrem jeho panství se stává Jičín. Na své příliš vysoké ambice ovšem nakonec doplatí. Strach z něj má i sám císař, a proto ho v roce 1634 nechá v Chebu zavraždit.