Skip to content

Zajistil český král Jiří z Poděbrad protekci svému švagrovi?

„Ještě že mám svého švagra,“ povzdychne si roku 1467 český král Jiří z Poděbrad, když zaklapnou dveře komnaty za jeho příbuzným. Věrnost panovníkovi není mezi českou šlechtou samozřejmostí. Proto také král dokáže chování svého zetě jaksepatří ocenit. Postoupí mu důležitou funkci v zemské samosprávě.

Když si Johana z Rožmitálu (asi 1430 – 1475) bere roku 1450 tehdy již velmi mocného Jiřího z Poděbrad (1420 – 1471), v pozadí dohody o sňatku stojí zřejmě Johanin bratr Jaroslav Lev z Rožmitálu (1425 – 1486), protože otec obou sourozenců Jan z Rožmitálu je v té době už mrtvý. Pro mladoboleslavského husitského hejtmana Jiřího jde o výhodný krok. „Snad si takto Jiří k sobě připoutal dalšího člena tehdy již významného panského rodu v Čechách, neboť Rožmitálové v této době vlastnili majetky jak na jihu Čech, tak na západ od Blatné,“ uvádí současná česká historička Simona Kotlárová. Rožmitálové mají už tenkrát co nabídnout a Jiří sňatkem s jejich dcerou chce posílit své postavení.

Když si Johana z Rožmitálu bere Jiřího z Poděbrad, spojují se dva významné české rody.

Otevřené dveře pro mladého politika
Jaroslav od té doby tráví velkou část svých dnů v jeho službách a doprovází svoji sestru a švagra na nejrůznější jednání. Roku 1452 se stává jedním z těch, kteří Jiřího zvolí novým správcem země. Jiří z Poděbrad zastává výkonnou moc za dosud nezletilého českého krále Ladislava Pohrobka (1440 – 1457) a význam jeho postavení stoupá. Díky němu se na výsluní zájmu dostává také Jaroslav. Když po Pohrobkově smrti zvolí 2. března 1458 zvolí český sněm Jiříka novým českým králem, má jeho švagr všude dveře otevřené. Aktivně se zapojuje do politiky.

Ladislav Pohrobek na smrtelné posteli děkuje Jiřímu z Poděbrad za jeho služby.

Absence na jednání se povolují
Roku 1459 se účastní sjezdu v západočeském Chebu, kde se král Jiří dohaduje se saským vévodou Fridrichem o přičlenění saských lén do České koruny. O dva roky později vyhlašuje český král válku braniborskému markraběti Albrechtu III. Achillovi Hohenzollernskému (1414 – 1486). Jde o územní nároky. Vojáci naskakují na osedlané koně a vyrážejí vpřed. V jejich čele jede Jaroslav a vede vojsko směrem na Domažlice a dál na bavorský Hersbruck a Weiden. Během května 1461 se svými vojsky táboří u Wunsiedlu. Právě vojenské výpravy vedené v panovníkův prospěch Lvovi přinášejí roku 1464 titul nejvyššího zemského sudího, jednu z nejdůležitějších státnických funkcí. Samotné příbuzenství s panovníkem by mu ale nepomohlo. Musí prokázat vojenské schopnosti. Panovníkova pravá ruka už teď má takové postavení, že si může dovolit chybět i na některých důležitých státních jednáních.

Český král Jiřík z Poděbrad získává ve svém švagrovi obrovskou diplomatickou oporu.

Papežská kurie zhatí výsledky
Poděbrad se přitom už přibližně od roku 1462 zabývá myšlenkou založit spolek evropských panovníků. Chce vybudovat společné branné síly křesťanských panovníků proti Turkům. 16. května 1464 proto vyráží do Francie poselstvo, v jehož čele stojí Poděbradův důvěrník Albrecht Kostka z Postupic († 1477) a italský diplomat Antonio Marini. Delegace se chlubí pověřovacími listinami nejenom od českého krále, ale i od polského panovníka Kazimíra IV. (1427 – 1492) a uherského krále Matyáše Korvína (1443 – 1490). Účastníci výpravy chtějí přimět francouzského krále Ludvíka XI. (1423 – 1483), aby spolek evropských panovníků vedl. Papežská kurie, která v jejich krocích vidí ohrožení postavení Svatého stolce, ale svými intrikami dosáhne, že výprava nemá úspěch a podaří se jenom uzavřít přátelskou smlouvu s Francií. Členem mírové delegace je i sám Jaroslav.

Dnešní podoba zámku v Blatné. Svého času byl jeho majitelem Jaroslav Lev z Rožmitálu.

Češi nejsou žádní kacíři
Jakmile se poselstvo vrátí, nechá si Lva k sobě zavolat král. „Musíme o svém záměru přesvědčit evropské panovníky. Připravuji velkou cestu po jejich dvorech. Spoléhám na vaše diplomatické umění, můj švagře,“ naznačí Jiří Jaroslavovi, že s ním tentokrát počítá jako s vedoucím celé výpravy. Lev přikývne, že rozumí. „Dosud měly kavalírské cesty spíše náboženský charakter – putování po svatých místech, zatímco Jaroslavova výprava měla ukázat tehdejšímu světu, že Češi nejsou národem kacířů, ale národem kultivovaných a pravověrných věřících,“ vysvětluje Kotlárová. Přestože svůj původní účel vytvořit mírový spolek mise nakonec nesplní, stane se výborným způsobem, jak navázat kontakty s cizinou a přesvědčit zahraniční panovnické dvory, že se Čechů není třeba bát. Z Prahy vyjíždí 26. listopadu 1465 družina celkem 40 pánů. Jaroslav se ocitá v jejich čele. Příbuzenství mu pomůže, ale bez vlastních schopností by misi splnit nedokázal.

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Osobnosti
Zobrazit více …