To rozhodnutí si budou Stanley a Julie Patzovi do smrti vyčítat. V květnu roku 1979 pustí svého šestiletého syna poprvé v životě samotného do školy. Má dojít jen na nedalekou zastávku a o všechno ostatní už se postará školní autobus.

Jenže do něj chlapec nikdy nenastoupí…

Jeho tvář zná na přelomu 70. a 80. let prakticky každý Američan. Zubí se na něj z venkovních zdí, novin i krabic od mléka, jejichž plochu použije tápající policie k tomuto účelu vůbec poprvé. Jenže kde nic, tu nic.

Po malém Etanovi jakoby se slehla zem. Klubko domněnek, fám a polopravd, které na sebe záhadný případ za ta léta nabalí, se začne rozplétat teprve nedávno.

Oficiálně mrtvý

Ta mučivá nejistota sžírá Etanovy rodiče celá léta. To osudné ráno, 25. května 1979, mají stále před očima. Se ztrátou syna se nikdy úplně nesmíří. Pořád bydlí v tom samém bytě v manhattanské čtvrti Soho, mají stejné číslo telefonu.

Co kdyby jednou zazvonil a ve sluchátku se ozval známý hlas. Události posledních let ale tuhle malou jiskřičku naděje definitivně uhasí. Ve šťastný konec přitom věří celá Amerika. Policisté prohledávají každý kout, vyslechnou nespočet osob, helikoptéry vytrvale brázdí nebe, dobrovolníci věší plakáty, noviny tisknou Etanův obličej na titulních stranách, psi se mohou učenichat.

Všechno marně. Chlapec se nikdy nenajde. Živý ani mrtvý. Tím je v roce 2001 pouze prohlášen.

Co jsi udělal mému chlapci?

Jak případ putuje od vyšetřovatele k vyšetřovateli, od úředníka k úředníkovi, mění se pravděpodobné scénáře i hlavní podezřelí. V roce 1985 ukáže asistent amerického státního zástupce Stuart R. GraBois na Josého Antonia Ramose, přítele Etanovy chůvy a muže s pedofilními sklony.

Ten se přizná, že v den Etanova zmizení skutečně vylákal nějakého chlapce do svého bytu, kde ho znásilnil, pak ho ale živého doprovodil na metro.

„Jsem si na 90 procent jistý, že šlo o toho kluka, kterého jsem potom viděl v televizi,“ sdělí policistům. Jenže důkazy o jeho vině chybějí, a tak Ramos vyvázne bez trestu. Stanley Patz mu pak každý rok na synovy narozeniny a výročí jeho zmizení posílá plakát s Etanovou podobiznou, na jehož zadní stranu napíše pokaždé stejnou větu:

„Co jsi udělal mému malému chlapci?“ Etanovi rodiče pak Ramose zažalují alespoň v občanskoprávním sporu, kde jim soud vyhoví, uzná Ramose za chlapcovo zmizení zodpovědným a nařídí mu uhradit odškodné dva miliony dolarů.

Pozdě, ale přece…

Ke svému definitivnímu rozuzlení začne jedna z největších kriminalistických záhad New Yorku směřovat až v roce 2012, kdy ze seznamu hlavních podezřelých vypadne jméno 51letého Pedra Hernandeze, někdejšího skladníka z lahůdkářství v newyorské čtvrti Soho.

K tomu, že zavraždil jakéhosi chlapce, se přizná už na počátku 80. let ve své křesťanské skupině, a to samé potom zopakuje i svým příbuzným. Jenže protože trpí silnou schizofrenií a jeho inteligenční kvocient se pohybuje někde kolem číslovky 70, nikdo jeho slova nebere příliš vážně.

Omlouvám se, byl jsem to já!

Až na Hernandezova švagra. Teď vydrží tutlat rodinné tajemství právě do roku 2012, kdy se s ním svěří policejním vyšetřovatelům. Jeho slova následně potvrdí i sám Pedro: „Omlouvám se. To já ho zabil!“ Po 33 letech doufání se pak Etanovi rodiče konečně dozvídají, co se tehdy přesně stalo s jejich synem.

Hernandez policii vyloží, jak chlapce nejdřív nalákal na láhev sodovky do suterénu obchodu, kde pracoval, a pak ho uškrtil. Tělo následně zabalil do igelitového pytle a hodil mezi odpadky. „Nevím, proč jsem to udělal,“ krčí rameny. V dubnu roku 2017 ho soud za únos a vraždu pošle na 25 let do vězení bez možnosti podmínečného propuštění.