„Džannat-chánum byla ne perí (víla), nýbrž sám ráj (džannat). Její tělo jedna rozkoš.

Dívka veškerých rodinných kvalit, umí pokoj zamést a vůbec všechno,“ líčí český orientalista Jan Rypka (1886–1968) průběh, jak dohazovač Muhibb-Alí vychvaluje před ženichem kvality budoucí nevěsty.

Jenže ženich Hosajn-chán by rád spíše ženu krásnou, která umí vystupovat ve společnosti. Když pak dojde k setkání mladých, Hosajn-chán je zklamaný. „Jaké to moudré nařízení, že není v Íránu zvykem ukazovat ženichovi nevěstu!

Tentokrát jednali proti zvyku, a hle, co z toho vykvétá. Nepříjemnosti, blamáž!“ píše Rybka, jak dopadly námluvy v roce 1935.

V Persii je možné mnohoženství, až do počátku 20. století dokonce i konkubinát a otrokářství. Přitom i otrokyně se může postupně vypracovat na legální manželku.

Kromě formálního trvalého sňatku (nikáh) se dá uzavřít i dočasné manželství (síghe) trvající od několika hodin až po 99 let.

Židé: Střepy připomínají zkázu 

Židovští snoubenci dostanou od duchovního napít z prvního společného poháru vína. „Budiž mi zasvěcena tímto prstenem podle zákona Mojžíšova a Izraele,“ říká ženich, když navlékl své vyvolené prsten na ukazováček pravé ruky.

Následuje předčítání ketuby, aramejsky psané svatební smlouvy, která určuje práva a povinnosti obou manželů. Muž se podle ní má k ženě chovat uctivě a nesmí ji nechat bez prostředků. Dohoda stanovuje i pravidla v případě rozvodu nebo ovdovění.

Následuje sedm požehnání pro novomanžele, kteří se společně napijí z druhého poháru vína. Na závěr obřadu se rozbije talíř nebo sklenice, což připomíná zkázu jeruzalémského chrámu. Podoba židovského sňatku se od biblických dob moc nemění.

Indiáni: Nevěstu nese na zádech 

„Ačkoli mohl říci rodičům, aby mu dívku koupili, začal hrát na flétnu před domem jejího otce, protože byl ušlechtilý a chtěl si romanticky svou oddaností svou milou získat,“ líčí Mary Eastmannová průběh námluv u indiánského kmene Dakotů v 19. století.

Mladík jménem Válečná palice se zamiloval do dívky zvané Kráčející vítr. Indiánka jeho city opětuje, a tak Válečná palice shromáždí dary pro rodinu své nastávající v podobě pušek, střeliva, nožů, ozdob a pokrývek.

Odevzdá je v domě jejího otce a požádá o dívčinu ruku. Její rodiče souhlasí a krásně vystrojená Indiánka se proto druhý den mění v nevěstu. V doprovodu svých příbuzných přijde k ženichovu domu.

Ten za sebe podle pravidel pošle příbuzného, kterému Kráčející vítr skočí na záda. Odnese ji do domu. Ženich se sice tváří naprosto netečně, ale už netrpělivě čeká, až si dívka k němu sedne. Stávají se mužem a ženou.

Japonci: Slib stvrzený vínem 

Nákodó, japonský zprostředkovatel svateb, nedávno zařídil, aby si mladá žena jménem Ayakosan vyměnila s o něco starším mužem Soyčim fotografie. Protože pár v sobě najde zalíbení, následuje setkání.

Krátce po té společně potvrdí své zasnoubení vypitím šálku rýžového vína saké a výměnou darů. Svatební obřad na sebe nenechá dlouho čekat. Mladá žena v bílém kimonu a čepici s tváří pokrytou bílým pudrem rozbije šálek na prahu svého rodného domu.

Jasně tak dá najevo, že se sem už nevrátí. Bílá barva je barvou smutku a její loučení se svobodou může trvat až sedm dní. Pak odchází do domu svého budoucího muže.

Tady se koná tradiční rituál svatebního slibu, který se poprvé objevuje už kolem roku 1600. Při něm musí nevěsta i ženich třikrát popít ze tří šálků rýžové víno saké.