Píše se 28. srpna 1963 a u Washingtonova monumentu v hlavním městě Spojených států amerických se shromáždí přes 250 000 lidí. Přijdou v rámci Pochodu na Washington za práci a svobodu a poslouchají projevy, které vyvrcholí vystoupením Martina Luthera Kinga.

Mezi Washingtonovým monumentem a Lincolnovým památníkem se tlačí na 250 000 lidí. Jsou mezi nimi především Afroameričané, ale také kolem 60 000 bělochů podporujících myšlenku rovnosti mezi národy.

Všichni upřeně pozorují baptistického kazatele Martina Luthera Kinga jr. (1929 – 1968), který prohlašuje, že „Teď je čas náš národ vyzdvihnout z pohyblivých písků rasové nesnášenlivosti na pevný kámen bratrství.“ Jeho projev je vrcholem Pochodu na Washington za práci a svobodu na němž kromě Kinga vystoupí se svými proslovy či modlitbami dalších 17 řečníků.

Proslov přetáhne o 12 minut

Na řadu přijde Martin Luther King jr. ke konci celého dne. Jeho jméno je na programu až na šestnáctém místě. Přesto je tento proslov pojmenovaný Mám sen tím, co se v budoucích letech z tohoto dne připomíná především.

Možná také proto, že přestože mají řečníci vyhrazené pouze čtyři minuty na proslov, King nakonec mluví 16 minut.

Mluví o tom, že právě ten den si on i všichni shromáždění přišli nechat proplatit šek, který americkému národu a to jak bílým tak černým lidem, vystavili jeho zakladatelé, když podepisovali Deklaraci nezávislosti, která zaručuje každému nezcizitelná práva života, svobody a snahy o štěstí.

Prohlašuje, že Amerika nesplnila tento slib a dala černé menšině špatný šek, který se vrátil s označením nedostatek prostředků. „Ale my odmítáme věřit, že banka spravedlnosti je v krachu.

Odmítáme věřit, že není dostatek prostředků v těch ohromných trezorech příležitosti tohoto národa,“ volá. Celý jeho proslov zamířený proti nerovnosti bílých a černých Američanů se ale nese především v duchu míru a nenásilného boje za rovnoprávnost.

Krok k naplnění snu podepsal prezident Johnson

Právě tím se Martin Luther King jr. odlišuje od mnoha jiných afroamerických bojovníků za rovné podmínky. Baptistický kazatel ale volá po nenásilném řešení.

Naopak přesvědčuje černošskou komunitu, že nesmějí nedůvěřovat bílým lidem, protože mnoho z „bílých bratrů“ si uvědomuje, že jejich svoboda je spjatá se svobodou černochů.

Až téměř ke konci svého projevu říká King slavnou větu „Mám takový sen, že jednoho dne tento národ povstane a začne žít podle svého kréda:

Věříme v tuto samozřejmou pravdu, že všichni lidé jsou si rovni.“ Jednoho z prvních kroků, ke splnění snu, o kterém King na Pochodu na Washington za práci a svobodu mluví, se dočká již v roce 1964, kdy je schválen Zákon o občanských právech, který zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví nebo národnostního původu.

Pochod vystoupil z Kingova stínu až za několik desetiletí

Přestože Martin Luther King je jen jedním z „Velké šestky“, tedy šestice mužů, kteří pochod organizují, a není ani jediným mluvčím, média i liberální politici se z celého programu pochodu soustředí především právě na jeho proslov.

Akce je považována za obrovský úspěch a to nejenom vzhledem k enormní účasti, ale hlavně díky politickému dopadu, který se v následujících letech projeví. Každých pět let se dokonce koná u příležitosti výročí nový pochod.

Ten na 25 výročí má dokonce v upomínce Kingova projevu téma „We Still have a Dream“ (Stále máme sen).

Přitom až po několika desetiletí pochod z roku 1963 tak trochu vystupuje ze stínu slavného projevu Martina Luthera Kinga a pozornost se obrací i k dalším řečníkům a především k ostatním organizátorům akce,  hlavně pak ke dvojici, která celé dílo započne Asovi Philips Randolphovi (1889 – 1979) a Bayardovi Rustinovi (1912 – 1987).

Ti začínají pochod plánovat již v prosinci 1962 a chtějí se zaměřit především na nezaměstnanost a volat po veřejných programech, které by zajistili Afroameričanům práci.