Hřbitov. Z dálky vypadá jako malebné místo, kam nedolehne shon hlavního města Haiti, Port-au-Prince. Ale při podrobnějším pohledu se ukazují děsivé kulisy. Většina hrobů je narušených. Po zemi se válí kosti.
Místní, z 90 procent křesťané, ale ze 100 procent vyznavači vúdú, vědí své. Hřbitovy navštěvují čarodějové, aby získali novou zombie!
Vúdú jako takové je vlastně zcela normálním náboženstvím, v jehož středu stojí uctívání duchů. Lidé, kteří věří ve vúdú (také se používají názvy voodoo, voudon, Sevi Lwa a další), věří v reinkarnaci.
Vše ve vesmíru je spojeno, a co člověk udělá, to se mu vrátí. Mnohé rekvizity černé magie tomuto kultu přiřkly zejména hollywoodské filmy, a tak je pro neznalého člověka název vúdú synonymem pro černou magii. Na druhou stranu temná strana tohoto kultu je opravdu děsivá.
Pod dohledem Francie
Vúdú pochází původně z Afriky, kde se drží dodnes. Když Kryštof Kolumbus (1451–1506) objeví Ameriku, jedním z prvních ostrovů, na kterém se vylodí, je Hispaniola. Dnes je tento ostrov znám jako Haiti.
V roce 1697 získají ostrov Francouzi, kteří sem začnou ve velkém dovážet černé otroky. Kdo nezemře během přepravy, stává se obětí krutého zacházení.
Otroci míchají své původní náboženství s místním indiánským kultem a samozřejmě křesťanstvím, protože každý otrok musí být přece pokřtěn. Přestože je tenhle náboženský mix potlačován, zapouští v zemi hluboké kořeny.
Vzpoura ve jménu Lwa
Hlavním bohem je Bondye nebo také Bon Dieu, který má k ruce své pomocníky nazývané lwa. Je to podobné jako křesťanský Bůh a andělé. V roce 1791 vrcholí síla odporu proti koloniálním pánům.
Během náboženského obřadu je krvavě obětováno prase a do hlavní kněžky vstoupí lwa. Je to tak silný zážitek, že vzpoura dosáhne úspěchu. Svoboda ovšem netrvá dlouho, od samého počátku se nový stát dostává do sporů se Spojenými státy.
Spor přeroste ve vojenskou intervenci. V té době se poprvé objeví první negativní zprávy o vúdú a na svět vyplyne i temná stránka kultu.
Velká moc čarodějů
Kněz se nazývá hougan, kněžce se říká mamba. To jsou ti, kteří představují „bílou“ složku tohoto náboženství. Na druhé straně stojí čarodějové, kterým se říká bokorové.
Jejich moc je nezměrná a sahá od klasického uhranutí či prokletí až k vyvolávání zlých duchů nebo oživování mrtvých. Tato tradice je na Haiti velmi živá a víra v prokletí může i zabíjet. A to je to nejmenší, co lze v rámci tohoto tajemného kultu provést.
A zrodila se zombie
Snad každý zná alespoň jeden horor, v němž se objevuje zombie. Mrtvý člověk, který se sápe po živých, ve snaze se nakrmit lidským masem. Vstávají z hrobů, útočí, zabíjejí. Zůstávají po nich vylidněná města, skupinky uprchlíků a strašidelné příběhy.
Moderní hollywoodská mytologie těmto zombiím přisuzuje touhu jíst lidský mozek a trhavé pohyby. Zombií se člověk stane po kousnutí. Jak je zabít? Nejlépe ranou do hlavy.
Každý takovou zombii zná, ale upřímně – má jen pramálo společného s tím, čím je zombie ve skutečnosti.
Přežil jsem svou smrt
V roce 1980 se do své vesnice vrací Clairvius Narcisse (asi *1922). Nikdo jej nepoznává, dokonce když dojde k vlastnímu domu, nikdo jej nevítá. Sestra se na něj dívá nedůvěřivě. „Jsem to já,“ snaží se jí muž dokázat.
A přidává několik historek z mládí, o kterých nikdo jiný neví. Údiv nahrazuje radost a vzápětí zmatek a strach. Protože je to téměř 30 let, co Clairviuse pohřbila do země! Jak je možné, že tu před ní stojí? On sám dokáže o své smrti vyprávět: „Stala se ze mě zombie!“
Nechtěná sláva
Z Narcisse se stává nejznámější případ oživlé mrtvoly. Existují i další svědectví, ale navrátivší si mnoho nepamatují, většinou se vracejí mentálně postižení. V některých případech jde zřejmě jen o silnou víru pozůstalých, když si „přivlastní“ cizího člověka.
Ale Clairvius, to je něco jiného. Z jeho svědectví běhá mráz po zádech – a navíc je to jediný případ, který je lékařsky zdokumentován! Tedy žádný podvod, ale skutečný návrat mrtvého!
Pomoc! Já stále žiji!
V dubnu 1962 je přivezen do nemocnice spravované Američany, vykašlává krev, má horečku i silné bolesti a následně umírá. 20 hodin leží jeho tělo na chladném místě, mezitím je vystaven úmrtní list a hned vzápětí následuje pohřeb.
Pro jeho rodinu v ten okamžik příběh končí, pro Clairviuse začíná. Po celou dobu vnímá, co se děje kolem něj. Slyší hlasy lékařů, kteří se baví o jeho smrti. Je svědkem vlastního pohřbu a vnímá, když jej zavírají do rakve a pohřbívají pod zem. Ale nemůže se ani hnout, nedokáže dát jakkoliv najevo, že ještě není mrtvý!
Ve zlé moci čarodějů
Nepředstavitelná hrůza z pohřbení zaživa netrvá dlouho, v noci ho vyhrabe a odveze čaroděj. Po celých 30 let je jeho věrným otrokem. Nedokáže se sám rozhodnout, nedokáže se vzbouřit, na slovo jej musí poslouchat.
Teprve po bokorově smrti se jeho mysl osvobodí a on opět dokáže rozhodovat o svém těle. Děsivý nekonečný sen konečně končí.
I věda ve vúdú věří
Děsivost tohoto vyprávění se umocňuje s moderními vědeckými poznatky. Pokud by šlo jen o legendu, můžeme jí zkusit nevěřit, ale tenhle případ zkoumají i vědci, kteří docházejí k poznatku, že Clairvius je skutečně osvobozenou zombií!
Důvodem je dosud neznámá droga, která způsobuje, že člověk se zdá být mrtvým, přestože není! Když je dotyčný z hrobu vyhrabán, je krmen další drogou, která je podávaná v jídle a která zajišťuje jeho poslušnost.
Získané vzorky se totiž každý liší, některý z nich funguje lépe, jiný hůře, některý vůbec – může se snadno stát, že dotyčný zemře a už se jej nepovede „živého“ zachránit.
Nedostatek kyslíku v rakvi také může způsobit poškození mozku – tím se vysvětlují časté případy mentálních poruch u osvobozených zombií.
Tisíce kostí míří na trh
V západoafrickém státě Benin se vúdú stává oficiálním náboženstvím v roce 1996. To znamená, že jde o zemi s více než deseti miliony věřících. Nese to s sebou i nepříjemné události.
V roce 2012 celý svět šokuje zpráva a znesvěcení hřbitova jen deset kilometrů od hlavního města. Je zničeno a rozhrabáno téměř sto hrobů, které jsou vyloupeny. Jde o stovky a stovky lidských kostí.
Ty se pak prodávají na černém trhu pro náboženské účely a je jisté, že značnou část zájemců tvoří právě čarodějové.
Každý měj svou panenku
Přestože sama realita je dost děsivá a ze zdokumentovaných případů běhá mráz po zádech, koluje o vúdú řada dalších mýtů. Mluví se o kanibalismu, o lidských obětech.
Skutečná podstata kultu se schovává pod slupkou tohoto pozlátka, jemuž vévodí kouzelné panenky, které lze propíchnout špendlíkem a ublížit tím člověku, jehož vlas je přilepen na tělo figurky. Ale skutečný bokor nic takového nepotřebuje. Vúdú má sílu i bez toho.
