„Bolí to, nemůžu spát,“ vysvětloval omluvně jeden ze zajatců. Za několika prkny plnícími funkci zdi bylo minus 40 stupňů Celsia. Prsty na nohou i rukou začaly nabírat temně fialovou barvu. „Omrzliny tu má skoro každý,“ uklidňoval ho jiný hlas. Leželi naskládaní těsně vedle sebe.
Na zdi visel vybledlý obraz Josifa Vissarionoviče Džugašviliho (1878–1953) neboli Stalina. Plechové hrníčky, které stály vyskládané v polici, dostali málokdy naplněné po okraj.
V řídké polévce plavalo pár kousků zeleniny, o mase si mohli nechat zdát. Každý den je čekala stejná rutina. 16 hodin perné práce na stavbách železnice nebo silnic. Kdo nemohl, toho dozorci zmlátili dřevěnou tyčí. Za pár měsíců zbyly z lidí jen chodící kostry potažené kůží.
Hlavní správa nápravně-pracovních táborů, kterou známe spíše pod zkratkou gulag, vybudovala v Sovětském svazu od dob vlády Vladimira Iljiče Lenina (1870–1924) až do 60. let, kdy oficiálně zanikla, na 476 táborových komplexů.
Začalo se jim říkat podle správcovské organizace – gulagy. Přesné počty lidí, kteří jimi prošli, se velmi liší. Pod 10 milionů osob ale neklesají. Většinu z nich představovali občané Sovětského svazu nepohodlní vládnoucímu režimu.
V přísných režimech gulagů, kde lidský život znamenal míň než jeden příděl jídla, zůstala ale i řada válečných zajatců. Když Sovětský svaz zasadil roku 1939 Polsku ránu ze zálohy, proudily do gulagů plné vlaky deportovaných Poláků.
K nim se brzy přidali Ukrajinci a Bělorusové. Zajatci z dalších zemí byli spíše v menšině.
„Z trestance musíme dostat všechno v prvních třech měsících – pak ho už nepotřebujeme.“ Heslo obchodníka a posléze i nelítostného organizátora práce v gulazích, Naftalije Aronoviče Frenkela (1883–1960), bylo splněno na 100 procent.
Josif Vissarionovič Stalin se rozhodl celému světu ukázat, že co bylo pro carské Rusko utopií, on dokáže v rekordním čase. „Práce vězňů je efektivní a bezplatná,“ usmíval se Frenkel, když představil koncept sítě pracovních táborů.
V květnu roku 1930 v nich bylo 171 251 vězňů. Číslo rychle rostlo a stavba kolosálního Bělomořsko-baltského kanálu mohla začít.
Kanál spojující Bílé a Baltské moře je dlouhý 227 kilometrů a jeho vybudování trvalo pouhých 22 měsíců! V nelidských podmínkách a třeskutých mrazech, bez pořádného oblečení, činila úmrtnost pracovníků 20 procent. Bělomořský kanál se stal úspěšným testem.
Gulagy se změnily v tábory tvrdých prací, ve kterých s postupem času bojovali o život Rusové i váleční zajatci. Největší skupinu cizinců představovalo 300 000 Poláků. Část z nich Sověti postříleli.
Do nejtvrdších táborů v oblasti ruského Dálného východu, Kolymy, putovalo na 12 000 polských mužů. Přežilo pouhých 583. Průměrné teploty ve zdejších táborech Kolyma a Magadan (dnes hlavní město oblasti) klesaly k minus 38 stupňům Celsia. Brzy došlo i jídlo. Jen v zimě roku 1941 zemřela čtvrtina obyvatel gulagu hladem!
